Prezidenti lokálních a národních skupin 
Spolek: zní to blbě a člověk si pod tím představí něco mezi skupinou obrýlených nerdů bez kamarádů a sociálního kvocientu a alfa-beta-gama-delta sesterstvo (bratrstvo) putovních kalhot z amerických filmů. Je pak fakt divný někomu říkat, že jsem ve spolku. Výraz ve tváři druhých mě občas přinutí se zamyslet, jestli jsem náhodou spíš neřekla, že jsem Jehovistka.

Když jsem před 3 lety poprvé nastoupila na práva, nevěděla jsem nic. Neznala jsem Brno, neměla žádné známosti v těhle končinách a i když jsem chtěla začít nanovo, rozhodně jsem si to nepředstavovala jako bydlení se 7 cizími lidmi, v místě, které neznám a kdyby mě někdo zapíchnul, nejspíš by ta informace dorazila domů až když by se tu dokončila elektrifikace.
Celá tahle hrůza byla zahnaná prváckým seznamovákem, kde jsem zjistila možnosti realizace během studia. Konec konců, pět let je dlouhá doba a nemůžu se tu jen vrtat v nose a šťourat v uchu.
Do spolku jsem vstoupila hned začátkem svého studia s jistým nadšením, že budu součástí něčeho většího, najdu si kamarády a něčemu se i přiučím.
Za dva roky tomu okolnosti daly tak, že jsem byla zvolena Prezidentem a celý následující rok měl spočinout na bedrech mých a dalších šesti lidí.


Valná hromada 04/2016

Svůj budoucí tým jsem sotva znala, patřila jsem věkově mezi mladší a spousta lidí si pokládala otázku, co tam vlastně sakra dělám. Někteří mi dokonce dali osobně najevo, že tam nepatřím. Sama jsem nevěděla, jestli zvládnu rok vést tým lidí a dostát všech svých slov, slibů a povinností. Jediné, co mě hnalo vpřed byla hrdost a odpovědnost věci dotáhnout do konce. Teď jsem byla ve vedení já a nevěděla jsem ani hovno o tom, co si s tím počít. Ale jak se říká: Fake it, until you make it. A aby toho nebylo málo, rozhodla jsem se koordinovat právní výzkum na mezinárodní úrovni, kdy členské země prováděly výzkum/rešerši na dané téma, zpracovaly ho, poslaly výš a následně se celá práce zkompletovala a vydala ve sborníku, který obsahoval právní úpravu daného tématu ve všech zúčastněných členských státech spolku.

Hned na samém začátku jsem plná motivace nastoupila do funkce. Během prázdnin jsem se přeřadila na plný úvazek, od rána do večera se věnovala neziskovce a analyzovala veškerou strukturu, smlouvy a možnosti, jak se za rok posunout zas o kus dál. Na konci srpna jsem měla do Estonska jet na Presidents' Meeting, mezinárodní setkání prezidentů lokálních a národních skupin z celé Evropy, v říjnu bylo plánované setkání všech aktivních členů v Portugalsku, v únoru setkání prezidentů v Polsku a v dubnu opět setkání všech aktivních členů v Praze. 

Mezinárodní Sněm v Portu 10/2016
Kdo mohl čekat, že se věci začnou kazit už na podzim. Charakterové vlastnosti každého z nás se brzo projevily a ne každý zvládnul tolerovat toho druhého, ocitla jsem se tak uprostřed hádek, které jsem měla řešit, ačkoliv jsem je nezpůsobila. Chyby druhých byly najednou mými chybami, jelikož prezident vystupuje navenek a jedná za spolek, mé vlastní chyby byly najednou větší a horší, mé úspěchy naopak nebyly téměř nikdy vidět a jako lídr jsem měla být ostatním podporou, za dobré věci chválit, špatné vyřešit. Tehdy jsem pochopila, že leadershipu se člověk nenaučí tím, že je na střední často kapitánem při vybíjené, tak jako se nenaučí zvládat krizi nebo svůj čas ze dne na den. 

Práce pro spolek mě vyčerpala už v listopadu. Snažila jsem se být co největší podporou pro své lidi, ale hádky mezi nimi a problémy, které jsem musela žehlit mi braly energii. Do školy jsem moc nechodila, a když už jsem na tom semináři seděla, většinou jsem ani nevěděla, o čem je řeč. V prosinci přišla další rána - kamarád a zároveň člen Výboru měl vážné zdravotní a psychické problémy, své agendy tak zanechal a ta se přesunula na mě. Věci se zdály být neúnosné, byla mi vyčtena nečinnost, nacházela jsem se na pokraji vyhoření a krok od toho to vzdát, všeho nechat a mít svůj klid. Ale na konci dne jsem věděla, že raději umřu, než abych se vzdala. Po úspěšném a nekonečném zkouškovém jsem odjela do hor a následně na prezidentský meeting do Polska, kde jsem načerpala novou motivaci, nápady a energii. 

Presidents' Meeting Polsko
Úkolem prezidenta je jednání navenek s veškerými subjekty, board management (vedení Výboru a schůzí) a hledání způsobů financování studentských aktivit. Vzhledem k tomu, že je nás dohromady jen v Brně přes 200 (aktivních cca polovina, v Evropě dohromady přes 42 000), je třeba se postarat o to, aby vše fungovalo, vzdělávací akce měly záštitu, místo, program a samozřejmě peníze, kterými se celá zábava pokryje. Po návratu jsem měla jasnou představu o tom, co chci: najít si nástupce a dotáhnout svojí práci do konce tak, abych to mohla 1. srpna předat nástupci a být se svou prací spokojená. Následoval tak měsíc plný zařizování, obvolávání, vypisování e-mailů, hledání vhodných firem, které by nás podpořily.

Summer Law School on Bussiness Law, Vienna. 

Asi jsem si nikdy nepředstavovala, že to bude tak složité. V dubnu nás čekala velká národní konference, která nutně potřebovala finanční injekci, abychom zvládnuli pokrýt náklady. Za pár týdnů se mi ozvalo několik subjektů a já došla na schůzku, celá rozklepaná, co bude - jestli to nebude ostuda a nakonec neskončím na nějakém tajném black listu neschopných lidí, co se neumí druhým ani pořádně představit, natož z nich vymlátit peníze. Pamatuju si, když jsem poprvé předstoupila před 200 lidí na přednášce, abych jim spolek představila. Srdce jsem měla až v žaludku, dlaně zpocené a hlas rozklepaný jak zamilovaná dvanáctka co poprvé promluví na svého idola. O šest měsíců později jsem stála v advokátní kanceláři před jedním člověkem, měla dělat to samé (akorát na tom závisely peníze) a necítila se o moc lépe. Ale jak jsem již zmínila na začátku: fake it until you make it. Nahodila jsem výraz it's-not-about-your-money a na konci mi byla odměnou nabídka na spolupráci a podporu ve formě dostatečného počtu cifer, aby mi vykouzlil úsměv na tváři. Nebudu tvrdit, že mi jeden tenhle zázrak pomohl zbavit se nervozity, že mé prezentační schopnosti vyletěly do vesmíru a ze mě se stal kandidát na dalšího řečníka na TEDu, to by byl největší kec, ale naučilo mě to nebát se, protože kdo se bojí, nesmí do lesa. Nebo do advokátky. Nebo shánět peníze. Nebo cokoliv, já nevim.

Odlet do Estonska na presidents' meeting

Jakmile byly finance vyřešené a ostatní věci se zdály být v pořádku, potkala nás další tragédie, po které jsem byla nucena převzít část agendy dalšího člena Výboru - tentokrát organizaci mezinárodní letní školy. Jestli jsem si někdy něco myslela o osudu a o prdeli, tak to bylo nejspíš tehdy. Zápočty a zkouškové klepaly na dveře a já se chtě nechtě musela ujmout dalšího projektu, který se uskuteční v srpnu tohoto roku. 

Když se dívám na věci zpětně, vidím spoustu plusů a hodně mínusů, spoustu skvělých zážitků, které mě dostaly do různých koutů Evropy a ke spoustě zajímavých lidí. Jsem cyničtější, sarkastičtější, ale zkušenější. Přišla jsem o spoustu kamarádů, na které jsem neměla čas, protože jsem v jednom kole lítala jak splašená, zanevřela jsem i na rodinu, kterou jsem vídala sotva jednou do měsíce, přibrala jsem, přestala jsem číst, sportovat a stíhat cokoliv jiného. Co mi ale tenhle rok dal a nikdy nevezme, jsou zkušenosti s organizací akcí s velkým rozpočtem, umění zvládat stres, svůj čas, vést lidi a řešit s nimi v klidu problémy, ale hlavně mi tenhle rok do života přinesl lidi, které můžu nazývat přáteli na celý život. Lidi, na které bych za jiných okolností nejspíš nenarazila, nepoznala bych, kolik toho máme společného a ještě víc rozdílného a nebyli by mi oporou v dobrých i zlých časech. Je ironické, jak náhoda (osud?) dokáže lidi svést na stejnou cestu a i když zpočátku nemají vůči sobě žádné sympatie, najdou nakonec k sobě cestu a už nechtějí kráčet dál sami. Našla jsem přátele v těch nejmíň očekávaných situacích a v lidech, od kterých bych to nejméně čekala. A přesto se dějí malé zázraky.  Stálo to tak za to? Rozhodně ano. 

Týmové příšerné zlaté kolotočářské hodinky.


- S.




Je tomu už rok, co jsem nadobro opustila "blogosféru" a zařadila se do chaosu běžných dnů. A abych byla upřímná, nechybělo mi to. Posledních 11 let bylo psaní blogu součást mého života, ať už jde o Harryho Pottera, recenzování knih, nebo psaní krátkých příběhů. Milovala jsem to. V tu dobu jsem ani neměla vlastní počítač, všechny své dojmy a informace jsem datlovala na sdíleném domácím přístroji a byla ráda, že mám chvilku času něco napsat, než se bude počítače dožadovat někdo jiný. Ale zpátky k tématu.

Za ten rok se toho změnilo tolik, že ani nevím, kde začít. Počet přečtených knih za rok se horko těžko dostal na dvouciferné číslo, přátel ubylo minimálně o polovinu, volný čas se smrsknul do vellikosti špendlíkové hlavičky a má naivita a neutuchající nadšení klesly někam pod bod mrazu. Asi se ze mě stal "dospělák". Byla to past, o které mi nikdo neřekl.

Před rokem jsem se rozhodla "trochu svůj život nakopnout", měla jsem pocit, že jsem se zasekla a neposouvala se dál - dva roky na právech a já neměla práci, zkušenosti a nic, co by mě oddělovalo od ostatních. Volné dny jsem trávila nejspíš nějakým naprosto zavržení hodným způsobem, a tak slovo "změna" znělo jako vysvobození. Teď když se na celý ten rok dívám zpětně, jen vrtím hlavou. Bylo to doslova z extrému do extrému.

V dubnu minulého roku jsem se dostala do čela evropské asociace studentů práv ELSA Brno, čekaly mě velké věci, spoustu cestování a poznávání nových lidí. Ale v mých očích to nebylo dost. Na konci srpna jsem se stala pomocnou vědeckou silou a ambassadorem v konzultantské společnosti. Než začalo září, měla jsem perfektní představu o tom, jak bude rok vypadat: budu chodit do školy, dělat si úkoly, vést spolek, spolupracovat s vyučujícím ze školy na projektu a sem tam odskočit na networking event. A ve volném čase (nevím, proč jsem si proboha myslela, že nějaký čas ještě vůbec budu mít) bych si četla a trávila čas s nejbližšími.

Realita: Práce v ELSA mě stála cca 35 hodin týdně, během prvních dvou měsíců školy jsem podstoupila 6 dvoudenních seznamováků jako lektor, stěhovala se do nového bytu, začala chodit do školy a po celém maratonu odletěla do Portugalska na mezinárodní zasedání sněmu ELSA, kde jsem vyhořela. Celý týden jsem prospala na hotelu, žádné zábavy se nezúčastnila, s nikým nemluvila a hlavně spala, když to bylo možné. V tomhle duchu se všechno neslo do zkoušek, kdy jsem zjistila, že mám 7 zkoušek, 3 zápočty, které budu muset zopakovat a pocit, že tohle proboha nemůžu zvládnout dalšího půl roku. Mé priority byly nastaveny úplně špatně, byla jsem schopná se pro práci (neziskovou, mimochodem) rozkrájet, udělat první poslední a ostatní věci odsouvat až na poslední příčky mého žebříčku. Rodinu jsem skoro přestala vídat, kamarády jsem taktéž neviděla, knihu jsem chytla do ruky výjimečně, přestala jsem cvičit, jíst zdravě a starat se o sebe. Než začal druhý semestr, byla jsem docela solidní troska.

Tehdy jsem si začala uvědomovat, že některé věci prostě nejdou, že pokud chci tenhle rok doklepat ve zdraví, musím doopravdy chtít. Ztratila jsem lidi kolem sebe, přibrala jsem, uzavřela se do sebe a tak nějak ztratila sebe.
Ubrala jsem plyn, začala dělat méně a našla si dvě nové práce jako kompenzaci (já vím, zavání to workoholismem) k nově nabytému času. Nebudu Vám říkat, jak přítel "jásal", když jsem mu oznámila, že budu mít dvě práce. Jeho snaha držet mě na uzdě, nutit mě relaxovat a dělat něco pro sebe byla ta tam. Další měsíce uběhly ve stresu a shonu a najednou jsem znovu ležela v posteli, naprosto v hajzlu. Všechno se mi hroutilo před očima - vztah, škola a dokonce i já. Pamatuju si přesně, kdy jsem se rozhodla říct DOST.

Před třemi týdny jsem pro sebe natočila video, ve kterém jsem přiznala, jak moc jsem věci podělala. Chtěla jsem toho stihnout tolik a to mě začalo stahovat ke dnu. Zavázala jsem se napravit je, začít znovu, lépe, chytře. Ten rok, který utekl, byl neuvěřitelný. Podívala jsem se do Estonska, Portugalska, Polska, Chorvatska, Rakouska, Slovenska, poznala stovky studentů práv z celé Evropy, vedla jsem rok šest lidí ve Výboru, kteří vedli další stovky pod sebou, byla součástí velkých akcí, naučila se krizovému managementu, řešení problémů, prezentačním dovednostem a spoustě spoustě dalších věcí. Chtěla jsem udělat krok vpřed a namísto toho skočila daleko dopředu. A bylo to super. Ale síly, které mě to stálo...

To video se stalo připomínkou, varováním a motivací zároveň. Své tempo jsem snížila na co nejnižší možnou míru, dala stranou obě práce a začala se věnovat především škole a sobě. Konečně jsem začala dělat jógu (ale o tom jindy), překonala strach a zkusila se vrátit ke gymnastice (o tom taky možná jindy), otevřela nakoupené knihy a začala jezdit domů častěji. Stále mám před sebou dlouhou cestu k dosažení spokojenosti a klidu, ale myslím, že tohle je minimálně slibný začátek :-).





Po měsíci bez cukru a dobrůtek bylo jasné, že se budu potřebovat své frustrace zbavit. Poslední dva týdny jsem trávila večery před spaním na Pinterestu a ukládala si všemožné dobroty, které bych si ráda udělala. Minulý týden v úterý jsem měla narozeniny, a tak jsem se rozhodla si zabalit svých pět švestek a jet domů. Brna už jsem měla plné kecky a učení taky. Byl čas na trochu pohody.

Hned po příjezdu jsem si vybrala pár dobrot a vydala se nakoupit suroviny. Jelikož jsem měla mít rodinnou oslavu narozenin, cheesecake byla jasná volba. Brzy jsem ale došla k dalšímu problému, a to jak udělat dobrý cheesecake, který by nebyl napěchovaný cukrem, chutnal všem a v troubě neuschnul nebo nenastala jiná katastrofa? 

Strýček Google mi pomohl najít odpověď, a tak jsem smíchala několik receptů, dala rady dohromady a zanedlouho byl na světě recept na cheesecake (nebo jak rádi v Prostřeno říkají: Číský dort či chééze kake). 


Ale jak se říká, i mistr tesař se někdy utne, a tak nastaly krizové situace a chyby, které si holt můžu leda zapamatovat do příště a poučit se z nich. 


Chyba č.1: Ten pečící papír jsem tam fakt blbě poskládala. Chtěla jsem se vyhnout problémům a namísto toho jsem jeden vytvořila. Takže příště lepší nastříhat to podle formy. 

Chyba č.2: Dělat cheesecake v menší formě. Nevím proč jsem si myslela, že péct dort ve velké formě bude kdovíjak chytré, a pak jsem teprve zjistila, že je toho krému ukrutně málo a dort tak měl na výšku horko těžko 4 centimetry. No, do cyklu "Co se Týně nepovedlo" bych tuto hloupost rozhodně zařadila. Zvlášť, když se to neděje poprvé.



Každopádně jsem se držele osvědčených rad, horu cukru jsem nahradila trochou medu a výsledek byl uspokojivý. Na otevření cukrárny (#lifegoals) to ještě není, ale někde začít musím. Nakonec se z oslavy narozenin vyklubalo spíš rodinné grilování a to "slavení" bylo promlčeno, ale užila jsem si to i tak. Řekla bych, že si člověk začne vážit toho, co má, až když odejde. Když se pak všichni sejdou u jednoho stolu, je to zázrak a pohlazení na duši zároveň.

Rada č.1: Nepanikařit. No, holt za pár hodin má všechno začít a vy máte nízký dort a navíc jsou okraje otřesné, protože jste se nezbavili toho papíru pečícího, že jo. Všechno se dá zachránit. Rychle jsem vběhla do Alberta pro mražené borůvky a brzy byl borůvkový topping na světě :-).


Dostala jsem sběratelské vydání Odkazu dračích jezdců od Ch.Paoliniho v obrovské kožené vazbě, která v sobě ukrývá všechny 4 knihy, dále skvělou knihu s recepty na různé druhy burgerů (kdo si nevšiml, tak jsem milovník burgerů, za nic na světě bych se téhle dobroty nevzdala) a další milé dárky, které byly především osobního rázu - ty mám nejraději. Večeře se opravdu vydařila, nacpali jsme se vietnamským jídlem k prasknutí a cheesecake zmizel, že jsem sotva zvládnula kus schovat pro sebe. Asi stárnu a na divoké nájezdy už mě neužije. A nebo užije. Tak za tři týdny po zkouškovém. Jo...mohla bych :-D.

Recept na cheesecake

Ingredience: 

Na krustu:

  • 150 g dobrých máslových sušenek
  • 50 g másla
Na náplň:
  • 2 balení sýru Philadephia
  • 100 g plnotučného tvarohu
  • 200 g Lučiny
  • 1 balení zakysané smetany
  • 3 vejce
  • vanilkové aroma
  • 2-3 lžíce medu (podle chuti)
Na topping:
  • 1 balení mražených borůvek (nebo jiného ovoce)
  • 2 lžíce cukru moučka
  • kousek másla

Postup: 

1. Troubu předehřejeme na 180°C a formu na pečení (doporučuji tu menší - 20-22cm) potřeme máslem nebo vyložíme pečícím papírem. Nebudeme hloupí jako tady Týna a pěkně si ten papír případně vystříhneme, aby se krusta hezky upekla do tvaru formy a na papíru. 

2. Balení sušenek v mixéru/robotu/ručně rozdrtíme - můžou zůstat i kousky, netřeba na prášek - a v míse smícháme s měkkým máslem. Hmota se tak pěkně spojí dohromady a tu pak můžeme vesele "natlačit" do formy a nechat péct cca 15-20 minut. 

3. Mezitím v míse smícháme obě balení Philadelphie, Lučinu, med, smetanu a rozšlehaná vejce a důkladně to všechno zamícháme. Nakonec přidáme vanilkové aroma a zamícháme. Směs nešleháme, ale mícháme, aby nevznikly bubliny. Náplň nalijeme do formy. S tou pak opatrně "praštíme" o stůl, aby cheesecake neměl ony ošklivé "bublinky" na povrchu při pečení. 

4. Aby cheesecake při pečení neuschnul, připravíme mu pěkně vodní lázeň, do které položíme formu. Pečeme 15 minut na 180°C a dalších 40 minut na 120°C. 

5. Při pečení by dort neměl zhnědnout. Hotový je tehdy, kdy se v samotném středu ještě trochu "třese". Pokud se cheesecake dopeče úplně, bude suchý. 

6. Upečený cheesecake necháme vychladnout v troubě. Teplotní šok by mohl způsobit praskání, je tak lepší ho klidně i přes noc nechat v lehce pootevřené troubě. 

7. Do malého hrnce nasypeme balení borůvek a kousek másla a vaříme na plameni. Postupně přidáváme cukr a necháme vařit, dokud nezačne obsah bublat. Následně sundáme pryč z ohně a dáme zchladit do lednice. Ve chvíli, kdy je cheesecake hotový, vyspinkaný a připraven k podávání, přijde na řadu borůvkový topping. 

Dobrou chuť! :-) 




Začátkem ledna tohoto roku jsem se rozhodla k tomu, co dnes považuji za odvážný krok: určila si datum své smrti svých 30 dnů WHOLE30 programu. Už nějakou dobu mi Syki o W30 básnila, jak je to super, že se cítí mnohem lépe, má víc energie, víc spí a celé je to navíc založené na mase a kvalitním jídle. Skutečnost, že stravovací program zahrnoval i maso, mě přinutila se nad tím zamyslet. Že bych to zkusila?

Dalším znamením bylo, že jsem od bratra dostala pod stromeček knihu z nakladatelství Jan Melvil Publishing - Whole 30, kterou napsali manželé Melissa a Dallas Hartwigovi. Z knihy jsem byla naprosto nadšená, byl to dar a zároveň závazek k tomu, že se o to aspoň pokusím.

Co vlastně Whole30 je?

Whole30 je restart - organismu, stravovacích návyků a obecně vašeho života. Cílem W30 je zbavit se nezdravých stravovacích návyků, obnovit metabolismus a zažívací trakt. Dalším plusem je pak celkové zlepšení jak fyzické, tak i psychické. Konec konců, jsme to, co jíme. Tak proč jíst špatné věci?

Měsíc přeci jen není tak dlouhá doba, tak se snad obejdu bez mléčných výrobků, obilovin a umělého cukru, nebo ne?

Začátkem května, po přečtení celé knihy a načrtnutí svého survival planu jsem najela na Whole 30. První dny byly sluníčkové - nový program, nový start, dobré jídlo. Program jsem si tak vesele vychvalovala a ve volných chvílích, kdy jsem se připravovala na zápočty, jsem si hledala recepty a plánovala si jídlo na celý týden. Nejsložitější na W30 je plánování - člověk si na to vážně musí sednout, rozepsat si, co bude v následujících dnech jíst, co je třeba nakoupit a kdy je třeba vařit dopředu, aby to všechno zapadalo do plánu.




Po pár dnech se ale stalo hned několik věcí:

  1. Začal Máj a začalo se venku dělat hezky,
  2. což zákonitě znamená, že všichni chtějí chodit do hospod na zahrádky či posedět s petkou vína na Špilasu,
  3. nemluvě o tom, že všichni něco slaví. KVĚTEN JE PROSTĚ MĚSÍC JARA, MĚSÍC OSLAV. 
  4. Začalo být šílené vedro
  5. a já dostala chuť na zmrzlinu. A na pizzu. A burger. A těstoviny. A dortíčky a dobrůtky. 
A já si v tu chvíli uvědomila, že jsem se upsala ďáblu. Nastala první krize. Chtěla jsem jíst. Hodně. A nezdravě. Můj život v kostce skvěle popsal jeden z účastníků na Twitteru: "Rekapitulace 1. týdne #Whole30: mám děsný hlad, jsem unavená, nesnáším vás, cítím se SKVĚLE, už mám zase hlad, je mi SKVĚLE, tohle je ale blbost." 


První krize

Whole30 bylo hlavně o pevné vůli, nastaly chvilky, kdy jsem celá nešťastná psala Syki, že si jdu snad hodit mašli, že to vzdám a že se na to vykašlu. Bolela mě hlava z nedostatku cukru, chtěla jsem sladké a zároveň ho nechtěla. Ono to vážně funguje jako droga, náš mozek a naše tělo už bez něj nedokáže žít a to je děsivé. Půl dne mě bolela hlava, myslela jsem jen na cukr, byla jsem podrážděná, unavená a celkem slušně na odpis. V POLOVINĚ ZÁPOČTOVÉHO OBDOBÍ, kdy ZKOUŠKOVÉ KLEPALO NA DVEŘE. 

Opravdu to chci? Vyplatí se mi tolik námahy? A proč vlastně? V těchto chvílích jsem si musela hodně často opakovat důvody - protože je to dobré, protože zjistím, co mi vadí, protože se budu cítit lépe, ale hlavně protože je to už věc cti, abych dodržela, co jsem slíbila, ať už je to druhé osobě, nebo sama sobě. A tak jsem zkousnula pár nepříjemných dnů, a pak to přišlo. 


Rainbow, cupcakes & unicorns

Duha. Jednorožci. Víly a leprikoni. Kecám. Nepřišli. Ale opravdu jsem se začala cítit lépe. Začala jsem pravidelně vstávat v 7.30 i bez budíku, chodila jsem spát okolo jedné v noci a vždycky jsem byla po ránu plná energie, která mi vydržela až do večera a v noci jsem do pěti minut spala spánkem spravedlivých. Lépe jsem se soustředila při studiu, přestala řešit malichernosti a začala vidět věci mnohem jasněji. Ano, stále jsem měla nezkrotnou chuť na palačinky a dortíčky a burgery (na ty mám zvlášť slabost), které mě pronásledovaly i ve snech, ale dalo se to přežít. Přeci jen jsem byla za polovinou, zbývalo 13,12,11...dnů. 

Nocležnicí v nemocnici

A pak se stala menší nehoda a já skončila na noc v nemocnici na kapačkách. Ne, nebylo to kvůli stravě, to jsem se už dávno vesele ládovala dobrým masem a zeleninkou. Co mě ale při mém krátkodobém pobytu v nemocnici pobavilo, byly mé vlastní reakce na tamní stravu. 

Sestra: "Tak slečno, já vám přinesu jídlo, ano?"
Já: "Eh...a co se bude...podávat?" (Ano, musela jsem působit jako úplný idiot.)
Sestra: "To nevím, asi nějaký rohlík (TO NE, pomyslela jsem si v duchu), máslo (to taky ne) a nějaký salát - typu vlašák - (ugh, to taky ne). 
Já: (smích) "Haha, a musím to jíst?"
Sestra: (Nejistě) "Nooo, nemusíte."
Já: "Výborně, tak se nezlobte, já dnes nebudu jíst."
Sestra (a zbylé dvě pacientky na pokoji) na mě hodí podezíravý výraz typu "ta holka má určitě mentální anorexii / ta holka je úplně vypatlaná / ta holka je rozmazlená fiflena" 
Já v hlavě: Tyvo*e Týno, máš dvaadvacet podělaných dnů za sebou, nějakej vlašák ti to prostě nepose*e!! To radši chcípnu hlady, než to teď položit kvůli bílýmu rohlíku a vlašáku!!! 
Nasadím co nejmilejší úsměv a všechny přítomné odvrátí zrak. No co, budu za nánu. 

Druhý den ráno:

Sestra: "Tak, dieta č.5 tady pro vás, pro vás tady jídlo a pro vás slečno-"
Já: "Nezlobte se, co je k jídlu?" :D (Fakt jsem si připadala jako idiot.) 
Sestra: (pozvedne obočí) "Rohlík, termix a jablko." 
Já: (pobaveně se zasměju) "Nezlobte se, já asi vynechám i snídani."
Sestra: "Ale vždyť ani včera jste nic nesnědla."
Já: "Ale jó, mám tu sebou oříšky. (A spolubydlící mi přinesla W30-friendly jídlo, ale to už jsem neřekla.)" 
Moje image anorektičky se umocnila. Nepřevezou mě nakonec na psychiatrii nebo tak něco?
Sestra nechápavě vrtěla hlavou. Za hodinu mě pustili domů. Snědla jsem čtyři vejce a salát. K snídani. 

Poslední týden

Posledních 7 dnů byl doslova nářez. Ten krutí. Ne, ten nebyl - věděli jste, že šunka i slanina obsahuje cukr? Všechno je plné špatných cukrů, ani krutí nářez (nejmenuje se tak nějaká šunka?) si tak nemůžu dát namísto popcornu v kině. Horší byl fakt, že mi začalo zkouškové. Obecná definice zkouškového je cukr, čokoláda, instantní jídlo, jídlo z hladovýho okna ve dvě ráno, když máte přestávku ve studovně (výhoda naší univerzity: existence počítačové univerzitní studovny, která je otevřená 24/7), těstoviny (i ty dobré) doma, když máte v noci hlad, panák na posilněnou, panák na žal. A kafe na noční studium. Smůla. Tady máš, Týno! Řekl osud a položil mi na stůl sklenici vody a guaranu. No, čas zkusit alternativy. A ono to funguje - i bez čokoládiček a fast foodu. Hůř (časově náročné, když se zrovna potřebujete učit a nechcete řešit jídlo na další hodinu), ale funguje. 

A najednou bude konec. Píšu tento článek den před 30. dnem, den před narozeninami, které se budou očividně nést v duchu skromných a střízlivých oslav, jelikož jsem se na měsíc stala abstinentem a ještě k tomu asociálem :-D. A já nevím, co budu dělat. Moje představa je, že si k snídani dám tu největší pizzu, co v Brně najdu, poobědvám těstoviny, povečeřím burger a nakonec si dám velký kus dortu a jako druhý dezert bude sushi. A nebo taky ne, kdo ví. Uvidíme.

Shrnutí

Whole30 mi přineslo spoustu strastí, ale i pozitivních výsledků, za které to stojí zkusit. Přinutilo mě přemýšlet nad tím, co jím, uvědomit si, jak je cukr mocný a jak velký vliv má nejen v mém životě. Na chvíli jsem se dostala do kůže těch, kteří mají alergii na lepek a mléko. VÍTE, JAKÝ JE TO PEKLO SI DÁT NĚCO VENKU K JÍDLU? Hrozný. Jsem tak neskutečně ráda, že to mám téměř za sebou.

Dalo mi to hodně, ale nebudu lhát: jídlo je moje vášeň, moje radost, můj život.

Dokážu si sebe představit, jak jsem na Paleo stravě (obdobné W30, jen to není tak drsné a jsou povolené alternativy k zakázaným surovinám) a možná k ní časem dojdu, ale v tuto chvíli ne. Chybí mi mé jídlo, chybí mi mexická kuchyně, italská kuchyně, asijská kuchyně. Chci vařit podle ní, chci péct dorty a jiné dobrůtky a to prostě s takovým omezením není možné. Whole30 je skvělá věc, která dokáže člověka během neskutečně krátké doby zregenerovat a myslet. Už teď přemýšlím nad alternativami, které můžu použít při pečení a vaření, ale nechci se omezovat. Možná se takto stravovali lidé v pravěku, ale to proto, že žili v pravěku. My žijeme teď, ve 21. století a tomu je třeba přizpůsobit naši stravu. Ano, méně cukru, méně mouky, méně mléka. Ale jak se říká: všeho s mírou.

Pokud se chcete pustit do Whole30, nebo si prostě jen přečíst, v čem to vlastně spočívá a inspirovat se recepty, pak rozhodně sáhněte po knize od manželů Hartwigových. WHOLE30 je skvělá příručka pro začátečníky i ostřílené dietaře. Veškerá fakta vám podloží, zodpoví vám na otázky, které se vám honí hlavou a nakonec vás i naučí vařit ve stylu W30. Ta kniha je poklad. P-O-K-L-A-D. 

Z celého programu W30 se nejčastěji citují tato slova: "Neříkejte nám, že je to těžké. Zbavit se závislosti na heroinu je těžké. Porazit rakovinu je těžké. Porodit dítě je těžké. Pít kávu bez mléka není těžké." 

Je to těžké. Je to boj, psychický i fyzický. Ale vyplatí se ho alespoň jednou do roka podstoupit. Protože když tu krizi překonáte, překonáte i sami sebe, a nakonec ten boj vyhrajete.




Sedím si tak v kině, zařízlá do sedadla, a pozoruju trailery, které běží na plátně. A najednou vidím na plátně Sama Claflina, což je vždycky příslib něčeho dobrého. Po dvou minutách mi došlo, že se jedná o dlouho očekávaný film, natočený podle knižní předlohy od Jojo Moyesové. A v tu chvíli jsem věděla, že si ji musím přečíst.

Louisa Clarková žije obyčejný život v malém městečku pod hradem, kde se nikdy nic neděje a ona je s tímto faktem absolutně spokojená. Ačkoliv má milující rodiče, žije věčně ve stínu své mladší, dokonalejší sestry, která byla vždy ta chytrá, ta krásná, ta nadaná. Louisa je s touto skutečností dávno smířená, má svou práci v bistru, bláznivý šatník a přítele Patricka, proč by se tím tedy měla trápit?

Její pevné body v životě jsou však náhle v ohrožení, Louisa ztrácí práci v bistru a je nucena hledat jinou. Zároveň se stává jedinou živitelkou v pětičlenné rodině a Patrick už není, co býval. Z nouze přijmá dobře placenou práci pečovatelky pětatřicetiletého Willa Traynora, který měl před dvěma lety nehodu, kvůli které zůstane navždy upoutaný na invalidním vozíku. Věčně veselá a optimistická Louisa má z Willa nejprve hrůzu, postupně však má k sobě tato nesourodá dvojice blíž a blíž. Bude to ale stačit, aby Will začal žít plnohodnotně svůj život a přijal to, kým je dnes?

Jméno Jojo Moyesová už dávno není novinkou, když se tedy na trhu objeví její kniha, je hned několik věcí jasných:

        1. bude se přepisovat žebříček prodávaných knih, 
        2. bude to zatraceně dobré čtení,
        3. stoupne prodej papírových kapesníků. 
Autorka rozhodně ani v jednom bodu nezklamala. 

Když jsem se pouštěla do knihy, nečekala jsem, že čtení bude tak návykové. Chtělo se mi po ránu jen ležet v posteli a vychutnávat si příběh dvou naprosto odlišných lidí, které svedla dohromady neuvěřitelná souhra událostí. Smála jsem se, přihlouple se usmívala a nadšeně otáčela stránky. 

Lou jsem si zamilovala. Byla skromná, pracovitá, veselá a navzdory všem strastem, které zažila, věřila v lepší zítřky. I když jí sestra házela klacky pod nohy, i když nemohla získat normální práci, i když se o ní přítel přestal starat. Každé ráno vstala, usmála se a statečně čelila nástrahám osudu, ať už přišly v jakékoliv podobě. Třeba v podobě zasmušilého, věčně náladového a kdysi úspěšného Williama. 

Nedokážu si ani ve snu představit, jak hrozné musí být, když někdo celý život žije aktivně a najednou se kvůli cizí hlouposti ocitne na vozíčku, neschopný se o sebe postarat. Opravdu se takové myšlenky, které měl Will, honí lidem na vozíčku hlavou? Pokud ano, pak by každý zasloužil mít svou Louisu Clarkovou, která by jim s neutuchajícím entusiasmem připomínala, že to není konec světa. 

Sledovat ty dva, jak se v průběhu času haštěří, smějí a nakonec i sbližují, bylo skutečné pohlazení na duši. Lou a Willa jsem měla v hlavě doslova na každém kroku a nemohla jsem se dočkat, až se  dostanu zpátky ke čtení a dozvím se, jak to bylo dál. Zamilují se nakonec do sebe a skončí spolu, nebo se Will uzdraví a odjede? Zůstane Lou s Patrickem, nebo si uvědomí, že ho zajímají jen kalorie, nekonečné maratony a přípravy na soutěže? Měla jsem nekonečno otázek. 

Už když jsem si knihu kupovala, byla jsem upozorňována okolím, že budu brečet. To tak, pomyslela jsem si skepticky. Samozřejmě, že jsem brečela jako želva. Autorka rozhodně nezklamala; poslední třetinu knihy jsem jen nevěřícně hltala a po každé druhé stránce začala popotahovat. Něco málo přes čtyři sta stran uteklo jako voda a já byla celá dojatá, že je příběh u konce. Finito. Prostě to skončilo a mě, naprosto uslzenou, nechala autorka ležet v posteli a zírat do stropu. 

Než jsem Tě poznala je překrásný příběh o lásce, přátelství a naději. Jestli něco patří mezi letní romantické počtení, pak je to rozhodně tato kniha od Jojo Moyesové. Ale připravte si kapesníky, budete je určitě potřebovat. 


Než jsem tě poznala - Jojo Moyesová


Počet stran: 407
Rok vydání: 2012 (US) / 2013 (CZ)
Překlad: Lucie Mikolajková
Nakladatelství: Ikar
Hodnocení: 5/5









Když se blížil další veletrh Svět Knihy Praha 2016, s hrůzou jsem si uvědomila, že to bude 8 let (!) od chvíle, kdy jsem poprvé na veletrh zavítala. Spoustu věcí se za tu dobu změnilo, co se však za tu dobu nezměnilo je nespočet návštěvníků a nesnesitelné vedro v levém křídle :-D.

Téma letošního roku byly knihy severských zemí. Instalace venku i uvnitř, která upozorňovala na hlavní téma a na ekologii se vskutku povedla a fotky nápisu #READNORDIC zahltily snad všechny možné sociální sítě. Abych ale pravdu řekla, nijak zvlášť se mě ani téma, ani letošní ročník nedotknul.

Kdysi pro mě Svět Knihy znamenal nabitý program plný přednášek, workshopů a hromadu nakoupených knih. Živě si vzpomínám na workshop tvůrčího psaní, autogramiádu Markuse Heitze, Patricie Briggs, veliký stánek Fantom Printu v levém křídle nebo workshop na malbu olejovými barvami. I takový byl svět knih. Dnes už pro mě tato událost znamená jedno: kamarádi.

S Yanny a Madlenkou :) 
S Rachel, Syki, Verčou a Eliškou :)
Rok od roku je míň a míň času cestovat do různých koutů země a scházet se. Veletrh je tak skvělým místem, kde se můžu sejít s lidmi, které jsem neviděla věčnost, a zároveň kouknout na nově vydané knihy, které si můžu pořídit za lepší cenu. Vzhledem k tomu, že se momentálně topím ve skriptech a odborných knihách, mám doma obrovskou hromadu nepřečtených knih. Takže i když jsem rozbila prasátko, žádné velké nákupy nepřipadaly v úvahu. Většinu času jsem tak procházela s holkami po areálu, sem tam prolétla nějakou kuchařku (moje nová slabost) nebo jinou rádoby chytrou stravovací knihu a šla zas o dům dál.

Svět knihy mi trošku zevšednil.

Konec konců, po tolika letech už asi člověka nemůže tolik překvapit :-). Co mě však nikdy nepřestane těšit (a bavit), jsou právě lidé, které mám okolo sobe. Lidé, které jsem poznala díky knihám. Lidé, které jsem do prvního srazu znávala jen na internetu, a dnes některé z nich můžu dokonce i nazývat přáteli, zasmát se s nimi nad hloupostmi a pobrečet si nad strastmi.  A o tom teď Svět knihy pro mě je - o těchto lidech.


Zástupci mého milovaného nakladatelství YOLI - Hanka, Anežka a Radek a moji věční parťáci na jakoukoliv neplechu - Yanny a Madlenka.
Doslova studentský nákup. Poprvé od roku 2008 jsem se s nákupem vešla pod 400 Kč i se vstupným :-D. 
:-) Svatá pravda




Kelsea už není tou nevinnou dívkou, žijící v ústraní mezi knihami. Jako královna Tearlingu musí čelit  nejhoršímu: válce. Mortové v čele s Rudou královnou postupují směrem k Novému Londýnu a je očividné, že tuto bitvu Tearling nemůže vyhrát, pokud na něco královna nepřijde.

Tažení do Tearlingu je pokračováním plánované trilogie Královny Tearlingu, která po celém světě vzbudila obrovský ohlas ještě před samotným vydáním knihy, a to díky Warner Bros., kteří se rozhodli příběh devatenáctileté dědičky trůnu zfilmovat. Jak ale pokračoval příběh po korunovaci?

Kelsea ztratila svou naivitu a zocelila se. Už není bezmocným uplakánkem, ale královnou, která dělá správná i špatná rozhodnutí. Díky mocným safírům, které nosí denodenně na krku má obrovskou moc, která však přináší i stinné stránky. Proč má Kelsea najednou vidiny o jakési Lily Mayhewové z doby před Překročením? Proč upadá náhodně do transu a jak zabrání temnotě, která ji pohlcuje? Kelsea má okolo sebe věrné gardisty, to však na vítězství nebude ani zdaleka stačit. Nově zvolený Svatý otec má ke královně výhrady, Rudá královna chce její krk a Mortové volají po krvi Tearů. Začíná hra o čas. Pokud Kelsea nezvládne najít způsob, jak vyhrát válku, Tearling navždy padne.

Tažení do Tearlingu je jedno velké OMG. Královna Tearlingu byl dobrý průměr, nic extra, pěkný příběh, hodně předvídatelný. Od knihy jsem tak čekala, že se bude držet ve stejné linii a já postupem času při čtení přinejhorším usnu. Co však přišlo, jsem teda rozhodně nečekala! Druhý díl byl svižný, napínavý, vtipný. Prolínaly se tu dva světy a každý byl zajímavý něčím jiným, neustále probíhaly dialogy a každou chvíli přišla na scénu nějaká akce, která vyvolala řadu následků. Každá kapilola byla navíc z pohledu jiné postavy, mohla jsem tak nahlédnout hned do několika hlav a snažit se pochopit pohnutky každého z hrdinů. Úžasné!

Tažení do Tearlingu se četlo překvapivě rychle. Vlastně to bylo dost návykové, veškeré představy o učení se rozpadly ve chvíli, kdy se na scéně objevila Kelsea s Palcátem a zbytkem gardy a začali se hašteřit a dohadovat nad tím, co by bylo a nebylo dobré udělat za účelem ochrany země před válkou. V tu ránu stránky mizely a já hltala každé slovo. K mé radosti se místy objevily i moji favoriti. Věčná škoda, že měl v knize Kostěj tak malou roli, tenhle wanna-be tajemný týpek má obrovský potenciál zvrátit celé dění příběhu a zamávat pořádně s Kelseou a přesto dostal v druhé knize pouze malý vstup. Naproti tomu otec Tyler (ano, toho staříka, co miluje knihy, jsem si vážně oblíbila) měl vstupů až až a nestačila jsem se divit, co všechno na těch několika stranách stihl zažít, říct a udělat. Otec Tyler u mě získal významné plus a doufám, že se i ve třetí knize objeví.

Obecně však nemůžu říct nic špatného na postavy v knize. Každá se svého úkolu zhostila se vší parádou, a tak vznikl napínavý příběh plný akce a místy i humoru. Pokračování Královny Tearlingu rozhodně předčilo má očekávání, pokud tedy po prvním dílu váháte, zda se pustit do Tažení do Tearlingu, moje odpověď zní: rozhodně ano. Dejte tomu šanci. Nebudete ani na vteřinu litovat.


Tímto bych ráda poděkovala nakladatelství YOLI za recenzní výtisk. Děkuji! 



Tažení do Tearlingu - Erika Johansen


Série: Královna Tearlingu #2
Počet stran: 512
Rok vydání: 2015 (US) / 2016 (CZ)
Překlad: Veronika Volhejnová
Nakladatelství: YOLI
Hodnocení: 4/5




Milujete Bridget Jonesovou? Lásku Nebeskou? Jak ztratit kluka v 10 dnech a další romantické komedie, u které je třeba zamáčknout slzu? Pak je Láska jako z filmu kniha pro Vás!

Kensington Connorsová je kreativní ředitelkou v přední reklamní agentuře, má dokonalého světlovlasého přítele Bradleyho a na prsteníčku prsten od Tiffanyho, který je příslibem brzké, pohádkové svatby. Všechno je dokonalé, dokud se neobjeví Shane, stará láska z dob vysoké školy. Kensigton ztrácí půdu pod nohama a najednou si není jistá, jestli to, co má, jí opravdu může přinést vytoužené štěstí.

Prvotina americké autorky je naprosto krásným příkladem toho, jak snadné je napsat knihu s obsahem, který je sice všem dávno známý, ale příběh je natolik vtipný, přitažený za vlasy a tak dobrý, že se nikdo nemůže zlobit. Láska jako z filmu čtenáře nezatáhne do filmu, jak by se mohlo podle názvu knihy zdát, nýbrž film přitáhne k němu. Kenzi si žije svůj zdánlivě dokonalý život, dokud nedostane zakázku udělat návrh na kino-restauraci pro zamilované. Což by nebylo tak hrozné, kdyby jí nebylo oznámeno, že pokud tu zakázku neudělá, přijde o práci. A taky fakt, že za oním konceptem stojí Shane, její bývalá láska z vysoké školy, která jí zlomila srdce a odjela na jiný kontinent. Nyní se snaží prostřednictvím vzpomínek a romantických filmů Kenzi získat zpátky a vymluvit jí svatbu, která ji nemůže udělat šťastnou.

Ruku na srdce; všichni (všechny?) víme, jak tyhle příběhy chodí. Všichni víme, jak to dopadne, a přesto, když v pátek večer běží v televizi Pretty woman, honem k ní usedáme s balíčkem kapesníků, připraveni vybrečet potoky slz. To samé by se dalo říct o Lásce jako z filmu. Od samého začátku bylo jasné, jak se bude příběh vyvíjet, ale ani to mě nezastavilo a knihu jsem na cestě vlakem otevřela.

Celou cestu jsem se připitoměle pošklebovala a někdy se smála tak nahlas, až se na mě ostatní cestující v kupé ohlíželi. Láska jako z filmu je skutečně dokonale psaná romantická komedie plná trapných momentů, které se můžou stát komukoliv z nás. Čtení knihy tak bylo snadné a rychlé, stránky mi ubíhaly pod rukama, smála jsem se Kenzině neschopnosti i jejím výkyvům nálad, vzdychala jsem nad dokonalým Shanem, klepala si na čelo, kdykoliv se objevil dokonalý Bradley. KENZI, TY NÁNOOO, ON NENÍ PRO TEBE TEN PRAVÝ!! Křičela jsem v duchu při čtení a upadala do depresí z vlastní samoty. Co si budem, každý, kdo takovéhle věci čte a vidí, má chvilkovou slabost a probleskne mu hlavou myšlenka budu forever alone do konce svých dnů, a dá si další zmrzlinovou nálož do své misky smutku. Ale zpět ke knize.

Láska podle filmu je skutečně milý kousek na odlehčení. Knihu přelousknete za chvilku, uvolníte se a od srdce se zasmějete. Není to sice žádný kandidát na Pullitzera, ale svůj účel - bavit - plní zodpovědně a se vší parádou. Pokud tedy hledáte oddechovku do vlaku, Lásku jako z filmu můžu vřele doporučit. Budete se u toho bavit stejně dobře, jako byste koukali na film. :-).


Láska jako z filmu - Victoria Ven Tien


Počet stran: 240
Rok vydání: 2015 (CZ) / 2014 (US)
Překlad: Jana Mandelíková
Nakladatelství: Mladá fronta
Hodnocení: 4/5
Foto: Oliver Staša-  http://www.oliverstasa.cz
Jak už jsem zmiňovala, jsem členem studentského právnického spolku ELSA. ELSA se podílí na nespočetném množství akcí, které jsou jak vzdělávacího rázu, tak i společenského. Jednou z takových akcí je ELSA Moot Court Competition on WTO Law. O co vlastně jde?

Moot Court je simulovaný soudní spor, ve kterém studenti mají možnost zkusit si obhajovat zájmy své strany “nanečisto”. Je připraven případ, oba týmy si musí připravit žalobu a vyjádření k žalobě, jelikož většinou do poslední chvíle neví, kterou stranu budou zastupovat. Po vylosování stran přijde ústní část, kde v určitém časovém limitu musí přednést argumenty. Hodnotí se písemná část, preciznost, obsah, hlasový projev. Jak kdysi někdo trefně řekl: “nevyhrává ten, kdo má pravdu, ale ten, kdo má lepší argument.”



Existuje spousta takových Mootů, mezi světově nejznámější patří právě ELSA Moot Court Competition, nebo ve zkratce taky EMC2, který je zaměřen na právo Světové obchodní organizace. EMC2 má 5 regionálních kol - po jednom v Americe, Asii a v Africe a dvě v Evropě. Finále se pak koná v Ženevě, kde se sejdou nejlepší z nejlepších. My měli letos to štěstí, že jsme byli vybráni k pořádání právě evropského regionálního kola v Brně.

Foto: Oliver Staša - http://www.oliverstasa.cz

Co oceňuji na ELSA je právě příležitost zkusit si věci, ke kterým se člověk běžně nedostane. Například oslovování partnerů, hledání sponzorů, komunikace se samotnými účastníky, tvorba marketingových materiálů a rozvrhů. To všechno byla práce týmu 10 lidí, se kterými jsme se scházeli od listopadu a pracovali půl roku na projektu, který měl trvat týden.

Nebudu lhát, byl to pot a krev, čas, který mi nikdo nevrátí. Je to dobrovolná činnost, nebyli jsme za ni placení, jediné, co nás hnalo, byl zájem udělat akci na jedničku. Byly chvíle, kdy jsem vážně měla chuť s tím praštit (třeba když jsme dostali naprosto geniální a idiotský nápad vytvořit si pečetidlo na pozvánky - nedělejte to. Zničíte hrozných zapalovačů, odřete a spálíte si prsty a ve tři ráno budete proklínat celý svět) a nechat to na ostatních, ale nakonec jsme to zdárně doklepali do konce, za což jsem neskutečně ráda.




V dubnu tohoto roku se do Brna sjela skoro stovka účastníků z celé Evropy a 13 panelistů (hodnotitelů) z WTO a velkých advokátních kanceláří. Chtěli jsme, aby to pro ně byl nezapomenutelný zážitek - a podařilo se. Při zahajovacím ceremoniálu jim Symfonický orchestr Masarykovy univerzity zahrál soundtrack ze Star Wars, podařilo se nám je ubytovat ve čtyřhvězdičkovém hotelu za skvělou cenu, zajistit zdarma dopravu, produkty od sponzorů, neomezený přísun jídla, návštěvu Moravské banky vín, Gala v Uměleckoprůmyslovém muzeu s rautem a nakonec pro finalisty možnost zažít finálové kolo přímo na Ústavním soudu v plenární místnosti za přítomnosti stovky diváků a kamer z ČT.

Foto: Oliver Staša - http://www.oliverstasa.cz
Foto: Oliver Staša - http://www.oliverstasa.cz
Šest měsíců a za týden jsme byli hotoví. Konec, finito. Vítězové byli vyhlášeni, všichni byli spokojení, všechno dopadlo dobře. Byla jsem šťastná, pyšná a unavená. EMC2 mi dalo možnost zkusit si zas něco jiného, zkusit si pracovat v týmu, komunikovat s lidmi, překonat sama sebe, poznat, jaké to je, když se daří, ale i když se nedaří a je třeba rychle reagovat.

Foto: Oliver Staša - http://www.oliverstasa.cz
Myslím si, že právě tyhle věci jsou důvodem, které mě tak motivují v dobrovolné činnosti ve spolku. Člověk nesedí jen v knihách nebo doma na zadku, reálně něco dělá, potkává nové lidi, učí se novým věcem a v neposlední řadě má dobrý pocit z toho, že dělá něco dobrého a užitečného :-).




Sedím si tak poklidně ve vlaku na cestě do Prahy a najednou si s hrůzou uvědomím, že ani ne za dva týdny mi končí semestr a začne peklo na zemi. Jakože peklo. Takové to peklo, kdy všechno hoří, já hořím a všichni hoří. A čas tiká. Tik tak. Tik tak.

Řekla bych, že tohle je ta stinná stránka toho, když se člověk rozhodne dělat nějakou vedlejší činnost, ze které se pak stane hlavní. Nebudu lhát, studentský spolek se stal v posledních měsících doslova  žroutem času. Všechno honím na poslední chvíli a můj vnitřní svět je v naprostém chaosu, nestíhám pořádně jíst, nestíhám spát, nestíhám dělat úkoly. A tak nestal čas na změnu.

Já vím, můj život je pořád plný změn, furt se snažím překopat si život a za měsíc znovu a za další zas. Ale teď fakt :-D. Pět měsíců zpátky jsem dostala pod imaginární stromeček (protože jsme byli příliš líní si ho pořídit) od bratra knihu Whole30, kde bylo prvním úkolem stanovit si datum začátku.

Vzhledem k tomu, že práva by se měla přejmenovat na Alkopráva nebo Prasepráva (ruku na srdce, co jiného dělat, když máte dva dny školu, jste na Moravě, kde je počet vinných sklípků pomalu stejný jako počet hladových oken s kebabem a máte tolik práce, že nevíte kde začít a ještě k tomu je tu tolik dobrých podniků s jídlem...áách), bylo celkem složité najít měsíc, kdy by bylo přijatelné jíst a pít podle Whole30. Nakonec padlo datum na 1. Máje, a tak pátým dnem jím maso a zeleninku a snažím se o jakousi obrodu, která by měla nastolit rovnováhu v mém vesmíru. Zatím se spokojeně "cpu" a začíná mě bolet hlava z nedostatku cukru. Ale jinak jsem v rámci možností na lidi milá :-D.


Abych měla představu o svých plánech a úkolech (a samozřejmě agendě obyčejného smrtelníka), rozhodla jsem se používat jak Google kalendář, tak i diář. No jo, ale jaký je ten pravý? Hodně jsem zkoumala na internetu kdesi cosi a nakonec jsem zvolila DOLLER motivační diář, kterým jsem podpořila český startup a navíc získala další položku, která by mi měla pomoci s udržením čisté hlavy. A nemůžu si ho vynachválit! Pořád bych do něj něco kreslila a zapisovala :-D. Teď už to jen vyplnit.

Krom toho jsem úspěšně dočetla dvě knihy, což pro mě začíná být rekord (smutný, ale holý fakt). Pustila jsem se do Tažení do Tearlingu, který mi přišel od YOLI, tak snad to stihnu dočíst před zkouškovým :-). A tak. Jen jsem chtěla dát vědět, že žiju, brzy budou recenze a snad i Dobrůtky. Děkuji za podporu, moc si jí vážím!