Když tak otáčím stránky svého deníku, nechce se mi ani věřit, kolik času uplynulo. Všechno se seběhlo tak rychle, že jsem sotva stihla vnímat. A najednou je to tu. Nový rok už zas klepe na dveře. Co přinesl ten starý a co chystá ten nový? 

V polovině července tohoto roku jsem se po dlouhých 5 letech přesunula z blog.cz na tuto stránku. A jsem spokojenější než kdy jindy. Jak už jste si jistě stačili všimnout, k recenzním článkům přibyly poznatky z cest, deníkové zápisy a tak obecně postřehy ze života. Psaní je hned svobodnější. Jsem toho názoru, že když je co říct, tak se to řekne, ale když není, tak prostě není a není třeba dělat si násilí a strkat články v podobě "vaty". A tím jsem se i řídila, čemuž (bohužel) napomohl i nedostatek času. Ten bych letos chtěla upravit tak, abych měla víc času na věci, které mě baví a neodsouvala je stále "na jindy". Přeci jen, jednou to "jindy" nemusí nastat a nerada bych se jednou ohlédla a zjistila, že jsem strávila všechen svůj čas děláním něčeho, co mě těžce nenaplňovalo a kašlala na věci, za které stojí za to si udělat trochu času :-). 

Příští rok chystám hned několik věcí, na které se budete moci těšit v dalším roce. První se týká jídla a druhá fotek. Jak jistě mnozí z Vás, co mě alespoň trochu znají (nebo sledují na Instagramu), ví, že jsem foodpornista každým coulem, což se začalo promítat i na literatuře a tak nějak obecně. Na nočním stolku vedle beletrie přibyly kuchařky a knihy o vaření a nově jsem dostala k Vánocům od bratra knížku Whole 30 věnující se paleo stravě, na kterou mě přivedla Syki z Knižního Doupěte. Na 10 dnů jsem si zkusila jíst jinak a byla to rozhodně zajímavá zkušenost, kterou bych ráda zopakovala a, po přečtení knihy, i vylepšila. Je tedy velice pravděpodobné, že z mé strany o jídle ještě uslyšíte, v jaké podobě...to se nechte překvapit :-).

Druhým týdenním výmyslem, se kterým jsem přišla, jsou fotky. Měsíc zpátky mi umřel telefon. Huawei P6 náhle odešel a už se nikdy nevrátil k vědomí. Takže ho bylo třeba nahradit. Což se stalo. A dokonce má nový stroj i slušný fotoaparát, který zvládne i něco vyfotit. Rok zpátky jsem nabádala ke 30 dnům splněných snů. Sama jsem se k tomu úplně nedostala - až nyní. Každému dni bych chtěla věnovat jednu fotku, tj. maximálně 7 fotek za týden. Jako vzpomínka na to, co se stalo, co mě napadlo, co mě zaujalo. A ke každé fotce napsat maximálně 3 věty.

Zjistila jsem, že mým obrovským problémem je dokopat se k věcem nebo se k něčemu rozhoupat. Často nad věcmi váhám do chvíle, než je příliš pozdě. A to se snažím v posledních letech napravit. Být víc já, než jsem kdy byla, a žít víc, než jsem kdy žila. Smát se, dělat bláznivá rozhodnutí, zkoušet nové věci. A tohle je takový malý krůček k mému vysněnému já. 


Nevěříte? 
Tak se pozorně dívejte. 
Bude to jízda. 
:-) 


Krásné zakončení tohoto roku a mnoho úspěchů, lásky a radosti do nového roku přeje

Sayury









13. prosince 2015

Ani jsem se nenadála a z nějakého nepochopitelného důvodu přišel prosinec. Jakože rychle. Hrozně rychle. Hm, Vánoce jsou za dveřmi, pomyslela jsem si, když jsem kupovala jídlo v supermarketu, což je mimochodem moje úroveň socializace v posledních pár týdnech. Na začátku prosince se rozsvítily stromečky, dokonce jsem měla i své "3 must-have", abych si zahájila zimní slash vánoční čas, a tak zbývá jen to nejhorší: přežít první tři týdny školy a pak ve dvou dnech nakoupit, uklidit, napéct, uvařit. No stress. No pressure.

A jaké že to jsou ty tři must-have Vánoc?

  1. Ostružinová horká čokoláda z Costa Coffee, na kterou jsem dva týdny (už je to vážně tak dávno?) zpátky zašla se Syki (allleeeert nový projekt na obzoru!!). Zhřešily jsme. Ale stálo to za to. Vždycky stojí. 
  2. Perníkové Latté s naloženým panem Perníčkem v hromadě šlehačky z Costa Coffee. Ach. Další předražená fancy hipsta věc, na kterou ale nedám dopustit. Alespoň jednou za čas. 
  3. Brněnský Turbomošt. Věc, na kterou po mé loňské premiéře nedám dopustit. Jak jsem jen bez toho mohla žít? Věhlasný brněnský Bar, který neexistuje zná snad každý, málokdo ale ví, že tenhle počin přišel ještě dřív a díky němu je zima snesitelnější a vánoční trhy příjemnější :-). 

Občas se ale stane, že ani tyhle zázraky nedokážou zachránit situaci a člověk už potřebuje něco silnějšího. A doba, jako je tahle, je podle mě ideální. Je skoro polovina měsíce, za 11 (!!) dnů bude Štědrý den a za 19 dnů přijde Nový rok. A já sedím nad učením a snažím se nepřipustit si fakt, že se to děje. Zápočty, testy, dárky, pečení, úklid. Dárky. Bože. Dárky!! Jak to jen stihnu? V panické hrůze, že to prostě toho 23., tak jako každý rok, nemůžu dát, jsem vyrazila do obchoďáku, kde mě čekala další překážka v podobě neuvěřitelné masy lidí. Kde se jenom berou? Měla jsem tak trochu dojem, že můj život v posledních dnech je Takeshiho hrad - jakmile hráč překoná jednu překážku, hned nastoupí další. A další. A další. 

...má cenu vůbec zmiňovat, že na konci jsem odešla o dva tisíce lehčí, s tím, že jsem si nezaslouženě a ještě k tomu předčasně nadělila hromadu oblečení? Achjo Vánoce, jděte pryč, i s těma svýma koulema. Na stromečku. Samozřejmě. 

Outsider, šprtka, asociál. Tak by se dala krátce popsat Emma Thomasová, ambiciózní, nadaná a velice chytrá sportovkyně Weslynské střední. Průměr má špičkový, úkoly vždy hotové. Nikdo si nemůže stěžovat. Nikdo nemůže říct jediné slovo. Včetně ní - děvčete, které muselo mlčet. 

Důvod dýchat je prvním dílem trilogie Dech, který autorku Rebeccu Donovan okamžitě katapultoval na přední příčky prodejnosti v USA Today a The Wall Street Journal. Má ale kniha opravdu co nabídnout? 

Příběh vypráví o šestnáctileté Emmě, která může být v očích ostatních všechno, jen ne nešťastná. Opak je ale pravdou, kterou si musí dívka nechat pro sebe. Každé ráno zakrýt stopy po modřínách a tvářit se, že je všechno v naprostém pořádku. Jak dlouho ale ještě vydrží trpět? Emma je odhodlaná nic nevyzradit, s nikým krom nejlepší kamarádky Sarah se nestýkat a HLAVNĚ se nezamilovat. Láska však přijde náhle - a bez pozvání - a až tehdy si Emma uvědomí, že i ona si zaslouží šanci žít plnohodnotný život dospívajícího člověka. 

Důvod dýchat byl od začátku velice zajímavé čtení. Hned po prvních stranách jsem pochopila, že mě čeká dlouhá a bezesná noc s knihou v ruce. Ačkoliv bylo očividné, jakým směrem se bude příběh odvíjet, stále jsem knihu nedokázala odložit. Každé slovo, každá věta byly od počátku naprosto odzbrojující - jen jsem ležela, četla a z očí mi tekly potoky slz. Po nějaké době depresivní část příběhu ustala a na scénu se přiřítila první láska - krásná, nevinná, nečekaná. Láska v podobě Evana Mathewse. 

Evan byl pro mě jednoznačně nejoblíbenější postavou v knize. Byl odhodlaný dostat se Emmě pod kůži, byl trpělivý, ochranářský a bláznivý. Hotové ztělesnění první lásky. Dost reálný na to, aby se dal mezi námi najít. 
Emma, naproti tomu, byla typická pubertální holka s dlouhým vedením. Ačkoliv jsem s ní soucítila, nejednou jsem měla chuť ji zaškrtit pro ty její myšlenkové pochody. Má mě rád? Nemá mě rád? Co budu dělat? Nikomu to neřeknu. Ale ukážu Sarah, jak špatně na tom jsem. Ale nic víc jí neprozradím. Líbí se mi Evan. Co to je za pocit? Musíme být kamarádi. Proč za mnou leze? Proč za mnou neleze? Arrrrgh. Ty jsem pak později omlouvala tím, že jsme nejspíš všechny byly takové naivní, nejisté bytosti, alespoň co se týká kluků a první lásky. 

I když linie, týkající se přátelství mezi Emmou a Evanem pokračovala, stále tu a tam vylezl kostlivec ze skříně. V jednu chvíli jsme se tak smála a ve druhou popotahovala z nespravedlnosti, páchané na hrdince. Byla jsem nadšená, ale nemohla jsem se zbavit dojmu, že nedostávám všechno.

Už od prvního pohledu je jasné, že hlavním tematem bude domácí násilí, což je u youngadultovek docela neprobádané území. Sám příběh však nenasvědčoval tomu, že nějaké hlubší bádání nastane. Na Emmě bylo pácháno zlo, ale už není ani čárka o tom, odkud pramení, proč se to děje a kdy přestane. Chudinku ubohou autorka zbila, a pak ji jen poslala prince na bílém koni jako kompenzaci. Ale ten přeci neměl být hlavním problémem! 

V průběhu četby jsem postupně střízlivěla, až jsem ve 4 ráno vystřízlivěla do zdárného konce. No, konce. K tomu bych taky měla pár výtek, i když nebudu lhát, hodně mě přinutil těšit se na další pokračování, které snad posune laťku o něco výš. 

Důvod dýchat je zajímavé čtení se silnou tematikou, která se dotkne nejednoho mladého čtenáře a přinutí ho zamyslet se nad životem a vážit si toho, co má, protože naneštěstí není tématem nic smyšleného, nýbrž realita, která se dotýká milionů dětí na celém světě. 



Tímto bych ráda poděkovala nakladatelství YOLI za výtisk. Děkuji! 


Rebecca Donovan - Důvod dýchat  


Série: Dech #1
Počet stran: 446
Rok vydání: 2013 (US) / 2015 (CZ)
Překlad: Daniela Krolupperová
Nakladatelství: LUCKA Bohemia
Hodnocení: 3/5






Zotročováni, ponižováni, zabíjeni. Takový je osud Rudých po staletí, kdy žijí pod vládou nemilosrdných Stříbrných. Slouží, v osmnácti odchází do armády a umírají ve válce, která není jejich. Je na čase postavit se tyranům. Je na čase znovu povstat.

Rudá zlodějka Mare Barrowová se celý život živí drobnými krádežemi. Není ani krásná ani nadaná jako její mladší sestra Gisa, a tak musí čelit krutému osudu: jakmile bude dospělá, půjde bojovat do zákopů a zemře jistou smrtí. Věci se však začnou měnit ve chvíli, kdy získá práci v paláci, aby sloužila těm, které nejvíce nenávidí - Stříbrným. Během Boje o trůn se Mare nešťastnou náhodou ocitne v centru pozornosti, když se zjistí, že obyčejná Rudá má nadpřirozené schopnosti. Vlastnost, kterou oplývají jen Stříbrní.

Prvotina americké spisovatelky Victorie Aveyard vyvolala ve světě obrovský rozruch, o čemž vypovídá i fakt, že se k nám kniha dostala už půl roku po vydání v originálním znění. Už proto jsem měla velká očekávání, nemluvě o tom, že jsem na knihu slyšela samou chválu. Realita byla však trochu jiná.

Už po přečtení několika kapitol jsem měla chuť hlavní hrdinku zaškrtit. Ne příliš schopná, ne příliš krásná, černá ovce rodiny, ze které se stane ztracená Stříbrná šlechtična s nadpřirozenými schopnostmi, které jsou tak mocné, že se i bohové zaleknou. A samozřejmě se o ni pere hned několik mužů. A je schizofrenní, protože se nemůže rozhodnout, zda bude tou nevinnou bezbrannou holkou nebo podlou mrchou. Nejednou jsem se musela zhluboka nadechnout, abych příval té dokonalosti zvládla. Konec konců, Mary Sue je možná ocenitelná u Anity Blake, ale u Mare Barrowové ne. Z pohodového čtení se stala noční můra.

Téma samotné, ač ne příliš originální, mi přišlo zajímavé, nicméně postavy mi ani trochu neseděly. Každá zastávala jeden stereotyp, hlavní hrdinové se nijak zvlášť nevyvíjeli, a tak nebylo příliš složité odhadnout, co se bude dít dál. Příběh se táhnul neuvěřitelně dlouho, na posledních dvaceti stranách se konečně začalo něco dít, ale už ani to nedokázalo můj dojem z knihy zachránit.

Číst Rudou královnu tak pro mě bylo nečekaným zklamáním. Ke knize jsem se musela už po první třetině nutit, jak mě nebavila. Četla jsem směsici několika knih najednou, ovšem bez jakékoliv přidané hodnoty. Je hodně pravděpodobné, že Rudá královna osloví zejména dívčí populaci dospívajícího věku, na mě však dojem bohužel neudělala.



Tímto bych ráda poděkovala knihkupectví NeoLuxor za recenzní výtisk. Děkuji! 



Victoria Aveyardová - Rudá Královna


Série: Rudá Královna #1
Počet stran: 360
Rok vydání: 2015 (US) / 2015 (CZ)
Překlad: Alžběta Kalinová
Nakladatelství: CooBoo
Hodnocení: 3/5



Být otrokem ve 21. století není úplně běžné. O tom, co je ale běžné, ví Haven Antonelli velice málo. Od narození je pouhým majetkem a podle toho je s ní i zacházeno - žádná zábava, žádné vzdělání, žádný život. Haven zná jen tvrdou práci, bolestivé rány a nenávist paní domu. Jak by mohla vůbec někdy dostat víc? Vždyť je to jen otrok.

Haven Antonelli a Carmine DeMarco vyrůstají v naprosto odlišném prostředí. Ona nemá nic, on má všechno. Ona je otrokyní, žijící v izolaci uprostřed ničeho, on je arogantní mafiánský synek, žijící v blahobytu, věčně nespokojený, agresivní a uzavřený. Dokud nepotká ji.

“Colpo di fulmine. Blesk z čistého nebe, jak říkají Italové. Chvíle, kdy do vás jako blesk uhodí láska, tak silná a intenzivní, že ji nelze potlačit. Je nádherná a komplikovaná, rozerve vám hrudník a obnaží vaši duši pro celý okolní svět. Převrátí člověka naruby a není od ní cesty zpět. Jakmile tenhle blesk udeří, váš dosavadní život je nenávratně pryč.”

Od té chvíle je Carmine téměř jako vyměněný. Haven, kterou zachránil doktor DeMarco, začne žít v jeho domě jako normální plnohodnotný člověk, začleňovat se do společnosti a osvojovat si návyky, které nikdy nepoznala. Nic však netrvá věčně. Na obzoru se začínají rýsovat potíže, na které je i doktor DeMarco krátký. Je čas na zpověď, je čas vyložit karty. La Cosa Nostra přichází.
První díl ze série Forever, Sempre, zanese čtenáře do nelítostného mafiánského prostředí, kde nepozornost může jednoho stát život. Tomu se snaží vyhnout doktor Vincent DeMarco, který si v Cosa Nostra zajistil vážený post, ale nejednou si proto musel zašpinit ruce. A to vše pro vlastní rodinu. Tuto oběť však nedokáže docenit jeho syn Carmine, který viní otce ze všeho špatného, co se mu kdy stalo.

Carmine je mladý, pohledný a arogantní kluk, který ví, že dostane vše, na co si ukáže. Jako pravý Ital je temperamentní a často výbušný. Jeho slovník mě místy dost vytáčel, ale jako postavu jsem si ho oblíbila pro jeho slabiny, které odhalil, když se zamiloval do Haven. Najednou to už nebyl rozmazlený, sprostý fracek, najednou v něm bylo mnohem víc, a tak si postupně získával mé sympatie.

Haven byla okouzlující už od samého začátku. Pro její myšlenkové pochody, strach, pokoru a zároveň touho chtít od života víc jsem si ji velice oblíbila. Během celého příběhu prodělala největší změnu, a přesto zůstala stejná - skromná a s dobrým srdcem. Být tak u toho a pozorovat její přeměnu byla jedna radost. Místy jsem si rvala vlasy za ostatní postavy, když na ně zůstala zírat a nevěděla, co se po ní chce, ale to tak zřejmě s lidmi, co celý život stráví v izolaci v otroctví bývá…nebo ne?

Číst Sempre byla neuvěřitelná jízda. Když jsem poprvé slyšela o knize od Kristýny Vítkové na srazu, už tehdy jsem si na ni začala brousit zuby. Když mi přišla 530 stránková bichle, tak jsem se upřímně vyděsila. Co když se mi kniha nebude líbit? Co když se tím budu prokousávat roky? Plná obav jsem se do knihy začetla a…nemohla jsem přestat. Smála jsem se, bála se a dokonce i občas slzičku uronila. Stránky mi pod rukama rychle ubývaly a třetí den jsem měla dočteno.

Youngadultovka s mafiánskou tematikou je milým překvapením mezi přílivem knih plným nadpřirozena. Už knihy Kateřiny Petrusové jsem oceňovala, jelikož byly nevšední, čtivé a nijak složité. Autorka však Sempre posunula ještě o kus dál. Čtenář si tak užije více dramatických situací, emoční jízdu a v neposlední řadě si osvojí si základy italštiny. :-) Za mě určitě palec nahoru, Sempre je povedená kniha, ve které mi nechybělo vůbec nic. Pokud vás tedy oslovili Bavettovi Kateřiny Petrusové, pak rozhodně neváhejte nad četbou Sempre.


Tímto bych ráda poděkovala nakladatelství YOLI za recenzní výtisk. Děkuji! :-)


Sempre - J.M. Darhowerová


Série: #1 Forever (Navěky)
Počet stran: 520
Rok vydání: 2014 (US) / 2015 (CZ)
Překlad: Kristýna Vítková a Hana Netušilová
Nakladatelství: YOLI
Hodnocení: 4/5


Le Burger

V neděli 20. září jsme se s rodinou vydali na pražské Výstaviště v Holešovicích, kde se konal letošní Burgerfest, festival pro nenažrané milovníky hamburgerů. Už u vstupu byly vidět stánky známých i neznámých restaurací, které nabízely slidery (= "mini burgery") všech druhů. Guacamole, jalapeňos, kachní maso nebo nachos - to všechno bylo možné si vyzkoušet za nekřesťanskou cenu, která se pohybovala mezi 70-120 Kč. Ale stálo to za to. O tom žádná.



Žiju ve světě bez kouzel a zázraků. Ve světě, kde nejsou jasnovidci, ani nadpřirozené bytosti, žádní andělé ani superkluci, kteří by tě mohli zachránit. Ve světě, kde lidé umírají, hudba se rozpadá a věci jsou na nic. Váha reality mě mačká k zemi tak silně, že si některé dny říkám, jak je možné, že jsem vůbec schopna se zvednout na nohy a jít.

Sedmnáctiletá Nastya Kashnikovová byla až do osudného dne nadějnou talentovanou pianistkou, která mohla dokázat velké věci. Po tragické události se však všechno změnilo a z krásné hodné holčičky zbyl jen stín. Stín, vyhýbající se jakémukoliv kontaktu s lidmi - tedy alespoň do doby než potká Joshe Benetta. Josh nemá žádné tajemství, ta jeho zná celé okolí: mrtví rodiče, sestra i babička. S takovým skóre není nijak těžké udržovat si odstup a nechat “smrt” na pokoji. Tak to vidí všichni až na tu podivnou novou holku, co nemluví - Nastyu Kashnikovovou.

Prvotina americké spisovatelky Katji Millay nabízí silný příběh ze světa mladých lidí, kteří musí čelit strastem života. Mezi čtenáři vyvolalo Moře klidu velkou vlnu nadšení, která nakonec pohltila i mě.
Číst Moře klidu bylo zábavné, vtipné a zároveň neskutečně smutné. V jednu chvíli jsem se smála Nastyiným myšlenkovým pochodům, a v druhé jsem měla dojem, že mi srdce pukne žalem. Čekala jsem depresivní knihu, ale to, co jsem dostala, byla jedna velká emoční jízda, ve které jsem si naprosto zamilovala jednotlivé vstupy obou hlavních hrdinů.

Nastya je mladá, krásná, ale plná tajemství, uzavřená před světem. Nastya dokázala, že pod svícnem je skutečně největší tma - čím odhalenější oblečení a výraznější make-up, tím více závistivých a nenávistných pohledů, které jí zaručí, že ji nechají všichni na pokoji. Nastyu jsem si zamilovala, byla vtipná, sarkastická a nedokonalá. Měla jizvy na duši, se kterými se snažila nějakým způsobem vypořádat. Byla svá a nezajímalo jí, co si o ní myslí okolí.

Josh je v podstatě ze stejného těsta - zažil velký žal, který ho přiměl se uzavřít do sebe a nechat okolí okolím. Do doby než mu to malé otravné “okolí” jménem Nastya začne každý večer vysedávat v garáži a pozorovat ho při práci. To, co ho zprvu tolik dráždí, se však brzy stane neodmyslitelnou součástí jeho života, bez které nedokáže žít. Láska Joshe a Nastyi je komplikovaná a přesto tak jednoduchá - celé je to jen o komunikaci a důvěře, kterou oba postrádají a kterou se snaží najít nejen jeden k druhému, ale i k okolnímu světu.

Moře klidu je pohodové letní čtení, u kterého se zasmějete a možná i trochu pobrečíte. Ačkoliv se mi kniha moc líbila, nebylo to úplně ono. Snad proto, že autorka vyložila všechny karty hned na začátku a během celého příběhu jimi přede mnou mávala znovu a znovu tak dlouho, než jsem pochopila, že to velké “OH” nedorazí, protože tu bylo celou dobu. I tak to byla milá youngadultovka, kterou jistě ocení mladí čtenáři a fanoušci “Bez Naděje” od Colleen Hooverové.



Katja Millay - Moře klidu 


Počet stran: 364
Rok vydání: 2012 (US) / 2013 (CZ)
Překlad: Jan Netolička
Nakladatelství: Domino
Hodnocení: 4/5

Mladí hrdinové se v bezpečí dostali ze smrtícího Spáleniště, kde byli svědky ničivé erupce, nákazy, která postihuje lidský mozek. V bezpečí, mezi zdmi ZLOSINu, už zbývá jediné: vrátit Placerům paměť a dokončit lék. Thomas přežil Labyrint i Spáleniště a se svými přáteli je odhodlán přežít. Komu ale věřit? Je ZLOSIN opravdu dobrý?

Thomas, Minho, Newt, Jorge a Brenda putují do chráněného města Denver, kde žijí imunní, aby nalezli pomoc. Pomoc v boji proti ZLOSINu, pomoc v hledání léku. I po všech těch strastech však stále nemají vyhráno. Ne všichni ze skupiny jsou imunní, ne všichni mohou přežít. Čas se krátí, Thomas a jeho přátelé jsou odhodláni postavit se čelem ZLOSINu a skoncovat to navždy. V tom jim může pomoci staronový přítel, který je po příjezdu do Denveru kontaktuje. Jak ale můžou Placeři vědět, že to není jen další proměnná?

Poslední díl úspěšné trilogie Labyrint od Jamese Dashnera nabízí napínavé rozuzlení celého příběhu o ničivém viru a mladých hrdinech, kteří měli nevědomky spasit svět. Příběh nabíral od začátku obrovský spád, stále se něco dělo a přicházely nové a nové situace, kterým chtě nechtě museli Placeři  čelit. Při čtení jsem se rozhodně nenudila, za každou stránkou jsem s hrůzou očekávala smrt oblíbené postavy, nebo se snažila přijít na to, jak to celé asi skončí. Bude to dokonalé vyvrcholení příběhu v doprovodu orchestru a ohňostroje, nebo to bude totální fiasko? Upřímně jsem doufala v první možnost. Naštěstí k té druhé nedošlo. Ale orchestr, ohňostroje a slzy to taky zrovna nebyly.

Bonusové body autor dostává za Minha, jak jinak. Když tenhle prostořeký miláček promluvil, bylo o zábavu postaráno. To samé se ovšem nedalo říci o ostatních. Občas jsem při čtení měla pocit, že místy byly některé situace nepřirozené a reakce hrdinů na ně nepřiměřené. Ačkoliv se příběh vyvíjel kupředu, na spoustu věcí jsem nedostala odpověď -  je to jako kdyby se autor snažil vyřešit každou záhadu tak, že tu a tam něco rychle sesmolí. Problém je, že TO MÁLO PROSTĚ NESTAČÍ. Příliš mnoho otázek a příliš málo odpovědí.

Postavy nedostaly příliš velký prostor. Teresa měla malý vstup, Brenda se naopak cpala úplně všude. Zbytek Placerů dělal křoví, z čehož jsem byla docela zklamaná. Konec byl jakýmsi kompromisem, kterým se autor vyhnul katastrofě, kterou někteří spisovatelé nedokázali odvrátit. Ale žádná sláva to nebyla.

Vražedná léčba nebyla špatná, ale byla pro mě tak trochu zklamáním. Čekala jsem velký konec a dostala jsem...prostě jen konec. Nicméně při čtení jsem se rozhodně nenudila, příběh mi rychle ubíhal  a když se to vezme kolem a kolem, nebylo to tak zlé. Jen jsem od Dashnera čekala víc.


Tímto bych ráda poděkovala nakladatelství YOLI za recenzní výtisk. Děkuji!


James Dashner - Vražedná léčba


Série: Labyrint #3
Počet stran: 311
Rok vydání: 2011 (US) / 2015 (CZ)
Překlad: Petr Kotrle
Nakladatelství:
Hodnocení: 3/5




"Of all the books in the world, the best stories are found between the pages of a passport."

Není to ani týden, co jsem se vrátila z cest a už mám potřebu znovu odjet. Prozkoumávat nová zákoutí, poznávat nové lidi, posouvat své hranice, zkoušet nové věci. A o tom všem byl můj pobyt v Portu.


Když mi před 4 měsíci někdo navrhnul, abych se přihlásila na letní školu, ani ve snu mě nenapadlo, že to bude takové. Organizační tým se o nás postaral na sto procent, zamluvili kvůli nám celý hostel, ukázali nám nejlepší místa na jezení a zábavu, zajistili zajímavý akademický program. Ale především  vybrali neskutečně skvělou partu lidí z více než deseti zemí Evropy, kteří nebyli jen zarytí nerdi, ale studenti, se kterými byla neskutečná zábava. Konec konců, když vám Ital během propařené noci začne dělat italské jídlo někdy okolo čtvrté ranní, už by se to dalo označit za zábavný týden, ne? :-)

Nicméně zpět na začátek. Poslední den osamotě jsem strávila touláním se městem, navštívila jsem nádherný Lello Bookstore, který je považován za jeden z nejkrásnějších a nejstarších knihkupectví na světě. Překvapivé však pro mě byl fakt, že toto knihkupectví a celé Porto obecně je spjato i s osobou J.K.Rowling, která zde jeden čas pobývala a v mnohém našla inspiraci do svých knih o Harrym Potterovi - počínaje knihkupectvím, konče silnou tradicí studentských zvyků, které v Portu panují.

Knihkupectví bylo skutečně okouzlující, ačkoliv nacpané turisty a anglické literatury tam bylo pomálu. Vrátné vstupné v podobě odečtení částky u pokladny při koupi knihy jsem tak nevyužila a po dobré půl hodině a stovce špatně vyfocených fotek jsem se vydala dál.

Pokud by vás přepadnul hlad, pak vřele doporučuji zajít o ulici níž do Rua Galería de París (kde to mimochodem v noci skutečně žije), kde se nachází restaurace/bufet, která nabízí polední menu za neuvěřitelných 4.50 euro (pokud se chcete normálně najíst, vyjde vás to na cca 7-8 euro)! Na talíř vám naloží hromadu všeho, na co si ukážete, v horkých dnech vám nad hlavou bude foukat větrák a během jídla se můžete zaposlouchat do tónů klavíru, na který tam hraje místní. Dekorace restaurace jsou dost bizardní, ale na fotku skvělé.



Mým původním plánem bylo začít psát články na blog, a tak jsem ráno vzala notebook do tašky a doufala, že někde narazím na kavárnu (den byl skutečně ošklivý, bylo zataženo a z nebe padalo cosi, čemu v Portu říkali déšť, nicméně osobně bych to nazvala větší formou rozprašovače na květiny než deštěm). Nestalo se tak. Když vynechám Costu Coffee, kterou jsem náhodou objevila až o pár dnů později, nenarazila jsem na jedinou kavárnu-kavárnu, jako máme tady v Čechách. Všude byly restaurace, kde si každý mohl dát kávu, nebo se rovnou naobědvat, ale žádný tichý koutek s koženými křesly a nekonečným přísunem dat a dobrůtek. Když už jsem tedy kapitulovala a rozhodla se zajít alespoň do Starbucksu, zjistila jsem, že ani ten tam nemají. Konečně jsem tedy přestala ignorovat znamení z nebes a vydala se na byt.


Tam jsem se potkala s majitelkou bytu, moc milou paní, která mi doslova vynadala, že sedím doma na zadku, když je Porto tak nádherné. Vzala mi mou mapu, zakroužkovala každé zajímavé místo, popsala jak se tam dostanu a s tím mě poslala pryč (ještě jsem dostala možnost se osprchovat, ale když už se jí zdálo, že zase jen vysedávám, ozvalo se z kuchyně: "Cristina, get out!"). Slunko vysvitlo, času moc nebylo, a tak jsem se vydala navštívit Atlantik. 

Praia de Matosinhos
Na kamenité pláži foukal silný vítr, ale to mi nezabránilo se spokojeně usadit na kameni a pozorvat vlny. Nevím, jestli jsem kdy zažila lepší pocit, než je sezení na pláži a pozorování vln. Člověk je najednou doopravdy jen sám se sebou a svými myšlenkami. A co si budem povídat, vždycky je o čem přemýšlet ;-). 

Brzy na to jsem se na pláži setkala s dalšími účastníky letní školy a putovala s nimi zpět na hostel, kde jsme měli skvělou večeři na střeše hostelu s výhledem na město. Co víc si jen přát? :-) 


If we were meant to stay at one place, we'd have roots instead of feet, he said. 

 Když jsem před více než rokem dočítala Na hraně zapomnění od J. A. Redmerski, vyslovila jsem přání být alespoň trochu jako Camryn Benettová - vymanit se ze stereotypu života, sbalit si svých pět švestek a odjet. Po loňském experimentu ve Španělsku jsem letos zvolila trochu jiný způsob. Ačkoliv jsem původně chtěla znovu na au-pair, uvědomila jsem si, že tohle políčko už jsem si ve svém seznamu odškrtnula a není tak třeba ho znovu opakovat. Je čas posunout se dál, zkusit něco nového.

Takovou příležitostí byla letní škola v Portu, na kterou mě nakonec vybrali, a tak jsem s radostí mohla začít kupovat letenky a balit kufry. Obojí samozřejmě dopadlo trochu jinak, než jsem si to představovala v hlavě. Letenky byly drahé a kufry jsem balila v den odletu. Pokud jsem něco zapomněla, určitě na to brzy přijdu.

Po několika hodinovém letu (tedy přesněji po Strážcích Galaxie a několika dílech Arrow) jsem přistála v Lisabonu a odtamtud přesedala směr Porto. Ačkoliv bylo půl druhé ráno místního času, hlavní organizátorka letní školy se mi zaručila, že budu mít odvoz, a tak jsem si nemusela dělat starosti s přesunem do bytu. Abych byla upřímná, dost mi poklesla brada, když na mě v hlavní hale čekali dva mladí (a docela i sliční) chlapci se zaparkovaným Jaguárem (a ne, nemám na mysli to zvíře) :-D To jsem opravdu nečekala.

Do bytu jsem se dostala po druhé ranní a rovnou padla do hostitelské postele. Abych tohle ještě uvedla na pravou míru -  přijela jsem o pár dnů dříve před začátkem letní školy a rozhodla se nejít do hostelu, nýbrž zkusit lidmi opěvované airbnb.com. Tam jsem si našla ideální byt/pokoj, napsala majitelce, zaplatila, dostala pokyny a mohla se těšit na novou - a levnější - zkušenost.

Ráno mě na stole čekala snídaně, a po ní jsem se vydala do útrob města. Porto je skutečně krásné místo, myslím, že jsem nikdy na žádném podobném místě nebyla. Je tu spoustu starých domů, u kterých se zachoval původní vzhled, díky čemuž jsem mohla obdivovat různé vzory a barvy kachliček na domech. Lidé jsou tu navíc velmi milí a ochotní, každý se mi snažil vysvětlit, ať už rukama, nohama nebo portugalsky (když neuměl anglicky), cestu na metro. Když si nevěděli rady, zavolali dalšího a dalšího...

Díky ochotě lidí, mapě, kterou jsem uzmula v turistickém centru, a botám, kterým jsem na poslední chvíli dala přednost před žabkami, jsem se mohla potulovat městem a objevovat zajímavá zákoutí města. Za každou cenu jsem se chtěla vyhnout památkám, jelikož je máme naplánované na příští týden a navíc jsem chtěla poznat Porto i jinak - přes lidi, jídlo a historky.


To druhé se vyřešilo okamžitě, když mě přepadl hlad. Ačkoliv na internetu je spousta tipů, kam zajít, hlad v tu chvíli vyhrál, a tak jsem zapadla do první cenově dostupné restaurace v centru a dala si to, kde bylo označení "tradiční pokrm". No jó, turista. Číšník byl velice milý a ve finále, když jsem chtěla platit, se přede mnou objevil se sklenkou portského jako pozornost podniku. Jak jsem jen mohla odmítnout? :-)


Najezená a spokojená jsem se odvalila pryč a mířila na sraz té "nejhorší prohlídky". The worst tour je název projektu, který vznikl jako vzpoura proti klasickým, nudným prohlídkám, spočívajících v návštěvách památek. Konec konců, město se může poznávat i jinými způsoby. Byla jsem zvědavá, o co jde, a tak jsem napsala a obratem mi bylo sděleno místo a čas. Žádné poplatky, tour je gratis, ale dobrovolným příspěvkům se bránit nebudou.

Na místě čekala malá skupinka čítající 5 lidí. Prohlídka mohla začít. Náš průvodce, Pedro, nám svou lámanou angličtinou ukazoval město v naprosto jiném světle: rozpadlé budovy, které nikdo nechce, vysvětloval nám, jak se staví typický domek, ukázal nám alternativní způsoby využití neobyvatelných míst (za dobré slovo majitel pozemku rozdělí půdu a nechá tam zájemce pěstovat si zeleninu, ovoce či květiny) a také nás zavedl na místa, kde se objevují povedené graffiti, u kterých však chybí autor. Bylo to vskutku poučná a zajímavá prohlídka, která mě přinutila se na věci dívat i z jiné perspektivy. Najednou to nebyly jen kostely, náměstí a pláže. Byla to i odvrácená strana mince.






Poté, co se skupina přeživších jen tak tak dostala ze spárů Misie, musí čelit další katastrofě: vlak, na který nasedli, jede přímo do Paláce. Do míst, kde je nespočet soumračníků lačnících po lidském mase. Jak mají hrdinové zachránit zázračný lék a nevinné lidi před jistou smrtí?

Třetí díl trilogie Hon navazuje tam, kde skončila pčedchozí kniha, Kořist. Mladí hrdinové míří spolu s ostatními obyvateli kopule a dívkami z Misie vlakem přímo do jámy lvové, kde na ně čeká král soumračníků - samotný Vládce. Všichni ví, že nejsilnější budou pohromadě a doufají, že dokážou nějakým zázrakem zvrátit svůj osud. Naději v lepší život a budoucnost mají všichni díky objevení léku, po kterém se soumračníci přemění zpět v lidské bytosti. Je zde ale opravdu reálná šance na přežití?

Dlouho očekávaná Past v režii Andrewa Fukudy rozhodně nezklamala. Autorova schopnost poutavého vyprávění a smyslu pro nechutné a zároveň detailně popsané scény nezmizela, a tak se čtenáři mohou dál radovat ze specifického druhu vyprávění, který ve vás vyvolá nevolnost a obrovské nadšení zároveň. Pokud jste byli u vytržení ze zápletky z předchozích dílů, ani v tomto ohledu Past nezklame - Fukuda vytvořil vskutku zajímavou a spletitou cestu za pravdou, která vždy nemusí být taková, jak se na první pohled zdá být. Když jsem měla dojem, že už vím, o co jde, vždycky jsem byla vyvedena z omylu.

Číst Past byla jedna rychlá jízda - ani jsem nestíhala pobírat, co se děje, a už se scéna přesouvala jinam. Chvíli se střílelo, pak se utíkalo, soumračníci se rozpouštěli v odporný sliz a najednou se zas bojovalo. Kniha mi pod rukama utíkala neuvěřitelným tempem a já se nestačila divit, jak moc se všechno od prvního dne změnilo. Gen, Sissy, David, Epap, Záře…ti všichni prodělali obrovské změny; přímo před očima se z mladých, naivních obětí stali neohrožení lidé s obrovskou vůlí žít.

Ačkoliv byli jak Gen, tak Sissy občas na pár facek, moc jsem si je oblíbila. Sissy za to, jaká byla statečná bojovnice, když byla najednou uvržena do neznámého světa, kde smrt byla jedinou spolehlivou jistotou, a Gena pro jeho neohroženost a loajálnost. I přesto, že žil přes deset let mezi zabijáky, nikdy nepřestal věřit. Jak se říká, naděje umírá poslední.

Jednu vadu na kráse ale Past má, a tou je konec. Vzhledem k tomu, že se jedná o závěrečný díl, měla jsem velká očekávání (autor nastavil laťku dost vysoko, o tom žádná) a doufala jsem v nějaké úžasné, spektakulární vyvrcholení, na které budou dějiny lidstva pamatovat. A navzdory tomu, jak dobrý konec byl, něco mi tam chybělo. I přesto si ale myslím, že Past a celá série Hon patří mezi povedené knihy, které stojí za přečtení. Tolik akce, napětí, strachu a humoru snad nikde ve spojitosti s upíry nenajdete. A pokud ano, rozhodně to nebude tak morbidně dokonalé jako v podání Andrewa Fukudy.


Tímto bych ráda poděkovala za recenzní výtisk nakladatelství Fragment. Děkuji!


Past - Andrew Fukuda

Série: Hon #3
Počet stran: 349
Překlad: Jakub Kalina
Rok vydání: 2013 (US) / 2015 (CZ)
Nakladatelství: FRAGMENT
Hodnocení: 4/5

Je mi obrovským potěšením oznámit tuto skvělou novinu, a tou je, že Sayurycz na blogspotu po dlouhých strastích startuje! Myšlenka přesunout se z blog.cz přišla už před nějakou dobu, ale čas mi nedovoloval jakékoliv změny v systému. S prázdninami však přišlo relativně dost volného času, a tak jsem se rozhodla začít budovat nové prostředí. Proč vlastně?

Na blog.cz jsem zhruba 8 let, možná více (více info v sekci "O mně"), blog.cz zažil mé dětství a celý proces dospívání a byl vždy místem, kam jsem se ráda vracela. Po pěti letech mé divoké puberty ale přibylo tolik věcí, že už nebylo cesty zpět, bylo to nepřehledné a celé to překopávat by mě pravděpodobně stálo všechny síly.

Dalším důvodem je pak jednoduchost, která mi přestala stačit. Bylo tam spousta věcí, které mi nevyhovovaly a i když nejsem žádný extra technik (a fakt mi dost dlouho trvalo, než jsem se blogger naučila alespoň trochu ovládat), mám dojem, že blogger je v těhle ohledech otevřenější, tak uvidíme :-).

S příchodem nového blogu jsem se rozhodla, že Sayurycz nebude pouze o knihách. Ráda bych se s Vámi podělila o střípky ze svého života, o myšlenky a o tvorbu...ať už bude sebehorší :-D. Psát mě bavilo odmala, tak proč nerozšířit své pole působnosti? :-)

Budu moc ráda, když nadále zůstanete věrnými čtenáři a budete se sem rádi vracet. Každý komentář - ať už to bude kritika nebo pochvala - uvítám, koneckonců, kdo říká, že píše VEŘEJNÝ blog hlavně pro SEBE, kecá. Nikdy to tak není :-). Dovolila jsem si ze starýho blogu přesunot pár povedených recenzí a článků, o kterýcn si myslím, že stojí za přečtení.

V neposlední řadě bych se ráda vyjádřila ke vzhledu blogu, který sice místy zlobí (písmo v nadpisech), rubriky ještě nejsou úplně aktivní (budou až přibudou články), ale jinak jsem moc spokojená a tímto bych vyjádřila nekonečný dík Syki z Knižního doupěte za trpělivost a ochotu čarovat se šablonou a udělat něco, aby to bylo prostě bytelný a funkční, protože sama bych to nikdá nedokázala - Díky! Díky! Budu tě velebit do konce svých dnů! Jsi fakt nejvíc kámo - ale to ty dobře víš :-).

No a na závěr mi už nezbývá než vyjádřit přání dlouhé životnosti a úspěchu. To půůjde, to půůůjde! Takže hlavu vzhůru, žhavte moje stránky, vyplouváme!


- Sayury


(5.3.2015)

Krásný den všem!

Po dlouhé předlouhé odmlce se hlásím zpět, ne příliš odpočatá, nicméně plná zážitků.
Pokud si někdo myslel, že mě měsíc zpět přejel kombajn, zasáhnul blesk nebo tak něco na ten styl, bohužel (nebo snad bohudík?) tomu tak nebylo.

V druhé polovině ledna jsem úspěšně zakončila své první zkouškové, což znamenalo, že mě čekají zřejmě nejdelší (a taky poslední) zimní (jarní?) prázdniny. Už nějaký pátek se mi hlavou honily sebevražedné myšlenky, které se i nakonec naplnily - koupili jsme s tátou letenku do Vietnamu, sbalili kufry a jeli na téměř třítýdenní dobrodružství. Vědet, že ta cesta bude tak mizerně dlouhá (PRG - PARIS - HONGKONG - HANOI), bývala bych si odpracovala těch pár tisíc navíc, abych si ušetřila nervy a síly...

Nicméně jsme se po úmorném letu objevili v 7 milionovém městě, které se pomalu a jistě stává baštou pro stavební společnosti. Čtyři roky uběhly od doby, co jsem naposledy do Hanoje zavítala a sotva jsem to místo poznávala - nové letiště, nové silnice, mrakodrapy a vysoké budovy na každém kroku a známé potravinové řetězce. Kam se poděl starý Vietnam?

Jak jsem později zjistila, nezmizel. Jen zmizel z očí těm, kteří ho nehledají. Tržnice, stánky, pouliční restaurace - to vše se v hlavním městě ještě stále dá najít, stačí jen hledat. I tak už to ale není, co to bývalo. Ceny stoupnuly, kvalita zůstala stejná a propast mezi bohatstvím a chudobou se ještě více prohloubila.

Abych pravdu řekla, letošní návštěva Vietnamu mi otevřela oči. Až nyní jsem si uvědomila, že jsem vskutku dítětem štěstěny. Poznala jsem mladou, asi 22letou dívku, která pracovala jako služebná v domě. Zatímco myla okna, povídaly jsme si. Nikdy nebyla na střední škole. Její rodina byla tak chudá, že musela v 15 letech nechat studia, jet daleko od domova a pracovat, aby pomohla uživit rodinu. Nyní je tomu už 7 let, co pracuje v cizích rodinách za mizerný plat, který však pro ni znamená otázku existence. Pozorovala jsem ji, jak myje okna a přemýšlela, jaký život ji asi čeká. Dost pravděpodobně se brzy vdá (pokud bude za koho) a dalších 30 let bude dělat to samé - žít v bídě bez možnosti vymanit se z tohoto nekonečného kruhu.


Někdy v tuto chvíli jsem si uvědomila, že jen dobře se narodit může být občas rozhodujícím faktorem v životě jedince. V tu chvíli jsem byla rodičům neskonale vděčná za to, kolik toho překousli, abych já mohla žít v lepších podmínkách. V tu chvíli jsem pochopila.

Studuji na prestižní vysoké škole, nemusím pracovat, ale pokud tak činím, je to dobrovolné a veškerý výdělek patří mně. Můžu se vzdělávat, můžu si číst knihy, můžu se chodit bavit. Ona ne. A nejen ona, ale spousta, spousta dalších. Najednou všechno - bydlení, vzdělání, práce, život - má úplně jiný smysl. Člověk si najednou všeho váží mnohem více. Už kvůli ní a všem ostatním bychom si těchto věcí měli vážit a nezahazovat je, protože jiní by dali všechno za to, aby to mohli mít.


Nebyl to však jen příběh této dívky, ale mnoho dalších, které mi pomalu otevřely oči. Každý den tam byl svým způsobem jedinečný; po dlouhé době jsem se setkala s příbuznými, poznala více východní kulturu a díky ostatním lidem jsem si uvědomovala a viděla věci, které mi do té doby zůstaly skryté. Ačkoliv se po 10 dnech dostavil kulturní šok a začala jsem mít všeho dost, jsem ráda, že jsem dostala možnost jet.


Tady by mělo přijít pár řádků a konec.
Ale někdo mi doporučil o cestě napsat od začátku až do konce, protože, co si budem, ten konec je zřejmě tím nejzajímavějším na celé cestě a vzhledem k tomu, jakým peklem jsem si prošla, si nenechám ujít možnost to
odvyprávět :-D.

Když tedy utneme filosofickou část o mé existenční depresi a přesuneme se na letiště, zjistíme, že jsem si před odletem dala
sváču a s úsměvem na tváři se vydala na dlouhou cestu za mým vysněným cílem - Prahou.


Cesta z Hanoje do Hongkongu byla klidná, netrvala ani dvě hodiny, a tak jsme zanedlouho přistáli na velikém letišti, odkud jsme zanedlouho vzlétnuli směrem Amsterdam. Čekala nás asi zhruba 10 hodinová cesta se slibným jídelním lístkem a hromadou nových filmů, které byly v zařízeních zabudovaných v sedačkách. Vzlet proběhl v pořádku, večeře byla výborná (musím vyzdvihnout kelímky zmrzliny Haagen-Dazs, které jsme měli jako dezert), lidé se ukládali ke spánku...a pak to přišlo. Zvednul se mi kufr. Dobrá zpráva je, že jsem to stihla na toalety. Ta špatná je, že jsem nepřestala zvracet dalších 7-8 hodin. Noční let bych teď zpětně dokázala popsat dvěma slovy: LIVING HELL. Když jsme ráno přistávali na letišti v Amsterdamu, dojetím mi ukáplo pár slz. Jestli jsem si někdy myslela, že nastal můj konec, pak to bylo v 10 000 metrech nad mořem na palubě čínského letadla.


Už jsem se zmínila o tom, že mám velice drsný smysl pro humor a sarkasmus mi není cizí? A že věřím na karmu? Zrovna v tu chvíli už moje karma zřejmě dosáhla takových výšin, že bylo třeba ji zredukovat. A pár prozvracených hodin by byla zatraceně nízká daň.

Při výstupu z letadla mě chytnuly křeče do břicha. Ne takové, při kterých si pohladíte panděro a dvakrát ho poplácáte se slovy "to bude dobrý". Spíš takový ten typ, při kterým máte problémy chodit a začínají vám bolestí téct slzy. No, když to vezmu kolem a kolem, bylo třeba vyhledat pomoc (karma si na mě vážně smlsnula - aby toho nebylo málo, lidé mě posílali úplně opačnou stranou letiště než byl doktor). Dostala jsem dvě injekce (do zadnice), vzali mi krev (infekce) a moč ("mám dobrou zprávu, nejste těhotná" - jako by se mě na to prostě jen nemohli zeptat...). A doktorka dorazila za 40 minut, samozřejmě (protože jsem v minulém životě někoho prostě musela zabít). S infekcí v krvi, dvěma injekcema a 15 minutama do odletu mě za dlouhého dohadování pustili na revers ("(...) I declare that KLM or other participating carriers, including their agents and empoyees, shall not be held responsible or liable for any injury or aggravation in my condition of health, even if resulting in my death (..)") a tak tak jsme stihnuli letadlo do Prahy. A to je (šťastný) konec příběhu, o tom, jak jsem letěla domů...

...a začátek jiného, jak jsem strávila víkend na ambulanci, kde do mě píchali jehly a skenovali mě, aby zjsitili, co mi sakra bylo. Ale to už je jiný příběh... :-).


Pokud jste se dobrali až do samotného konce, gratuluji, doufám, že jste v mém zápisu našli jak pobavení, tak i inspiraci a podněty k přemýšlení. Tímto bych tedy ráda oznámila své zmrtvýchvstání a můžete se tak brzy těšit na recenze a články všeho druhu.


(S kokosovou zmrzlinou v kokose s arašídovým posypem a sušeným ovocem zdraví)
- S.



Nejmladší dcera Mackenzieho Allena Phillipse, Missy, byla na rodinném výletu unesena a veškeré důkazy nasvěčují tomu, že byla následně zavražděna. O několik let později dostane do schránky podívný vzkaz, ve kterém ho jakýsi "Taťka" zve do chatrče - do oné chatrče, kde před lety objevili jedinou věc po malé Missy. Ačkoliv je Mack zprvu pobouřen, nedá mu to a rozhodne se jedné zimy do chatrče vypravit. To, co tam nalezne, mu zcela obrátí život naruby.

Chatrč je jedna z nejrozporuplnějších knih, které jsem kdy v životě četla. Již od začátku jsem k ní přistupovala s jistou dávkou pochybnosti, koneckonců, já a Bůh si toho zas nemáme moc co říct, tudíž mé "nadšení" bylo na místě.

Příběh mě však již na začátku upoutal a následně téměř rozbrečel. Missyin krutý osud rozhodně nenechá nikoho chladným, zvlášť co se týče rodičovské kategorie. Děti jsou tím nejdražším, co můžeme v životě mít, tudíž jejich smrt se nikdy neobejde bez obrovského žalu, který většinou přetrvává až do konce života. O tom byl prakticky celý příběh - o Velkém smutku a vyrovnání se s ním, o zlosti, bolesti, utrpení a odpuštění.

Boha zde nepředstavuje jedna osoba, ale hned tři: Taťka, Ježíš a Saraju, duch svatý.

Ve chvíli, kdy se Mac (a zároveň čtenáři) seznamuje s těmito postavami, pojmy začínají nabírat na složitosti. Nic není takové, jak se zdá. My jsme Bůh a Bůh je my, Ježíš je v nás a nikdy nás neopustí, Duch svatý vždy bude s námi, i když ho nikdy neuvidíme, Bůh chce pro nás to nejlepší a vše, co dělá, je a vždy bude z čiré lásky k nám - k lidem. To je jen zlomek myšlenek obsažených v Chatrči. Ačkoliv je velice těžké některé pochopit, a ještě těžší je přijmout, rozhodně se vyplatí zamyslet se nad nimi.

V případě Chatrče otázka typu "Kde je Bůh, když je nejvíc potřeba?" není tedy úplně k zahození. Kniha však není jen o hledání Boha a pravd všech pravd, ale především o hledání sebe sama. Není jednoduché knihu pochopit, mě samotné chybí vysvětlení k mnoha pasážím, a přesto jsem si z ní něco vzala. Každý si v ní musí najít to své, jinak se nejspíš dočista zblázní, nebo odsoudí Chatrč k záhubě.

Za mě je to však kousek, který by rozhodně neměl chybět v žádné knihovně. Ne nadarmo se stal bestsellerem, je to opravdu slušná kniha hodna přečtení. Ačkoliv jsem byla zpočátku velice skeptická, na konci jsem se už jen usmívala.Rozhodně tedy nelituji času stráveného nad Chatrčí. Dalo mi to spoustu témat k přemýšlení a svým způsobem mi to rozšířilo obzory. Křesťanství nemusí být jen o stereotypech, které známe, které se mi ne tak úplně zamlouvají...

Kdo je tedy vlastně Bůh? Odkud se vzal, a kde je nyní? A jaký vlastně je? Každý z nás si snad alespoň jednou tyto otázky položil. Možná, že na tom ale ani nezáleží. Možná, že jediné, na čem záleží, je odpouštět, milovat a najít sám sebe. Možná, že tak každý budeme mít v sobě kus Boha, onu lásku, kterou oplývá. Jen tomu tak nebudeme říkat. Budeme to my a zároveň Bůh. Nebo Ježíš. Jak jsem řekla, na tom však vůbec nezáleží.



Chatrč - William Paul Young

Počet stran: 253
Překlad: Šárka Kadlecová
Rok vydání: 2007 (CA) /2009 (CZ)
Nakladatelství: Knižní klub
Hodnocení: 4/5


Poslední dobou se přímo roztrhnul pytel s knižními srazy, které začínají být populárnější a populárnější. Nejednou v měsíci se mi na facebooku objeví pozvánka na sraz v různých místech po celé ČR. V čem tkví tajemství srazu a proč by na něj měl každý alespoň jednou v životě zavítat?


První sraz Cup of Literature (2012)
Když před více než dvěma a půl lety (4/2012) vznikl "Pickwickův klub" s názvem "Cup of literature", který založila Yanny, nikdo netušil, že se tím otevřela brána do úplně jiné dimenze - do našeho světa. Do té doby spousta z nás vesele blogovala doma na zadku a měla možná tak virtuální kamarády, s kterými si maximálně vyměňovali komentáře, ale myšlenka osobního kontaktu nebyla na pořadu dne. První sraz byl vážně kouzelný, po dlouhé době komunikace jsem konečně poznala osobně Janičku a další bloggery, které jsem doposud znala pouze v kyberprostoru.

Zanedlouho poté se konal První pražský knižní sraz (ze kterého se mi bohužel nedochovaly žádné vzpomínky), a po něm se strhla lavina srazů v Praze i všude jinde. A moje "mapa kamarádů" se najednou začala rozšiřovat a nesoustřeďovala se pouze na Prahu. Najednou jsem poznala lidi, kteří sdíleli stejné nadšení pro věc. A BYLI ÚPLNĚ NORMÁLNÍ :D. Mnozí lidé mimo náš "blogový svět" si myslí, že jsme dementi, co mají celý den zabořený nos v knihách a nemají žádný život. Mohu-li soudit ze svých zkušeností, tito lidé se nemohli více plést.


Oslava mých narozenin (2012)
Lidi, které jsem poznala na srazech, byli všechno, jen ne asociální nudaři. Dobře, asi tak 80% z nich závislácky sjíždí každý druhý seriál a krátí si tím život minimálně o polovinu, ale kdo ne? :D S mnohými blogery, s nimiž jsem se seznámila i v reálném světě, jsem zůstala v kontaktu a stali se z nás přátelé, se kterými jsem mohla do kavárny, do kina či zapařit. Najednou jsem zjistila, že jsme se nemuseli nutně vidět jen a pouze na srazech, ale klidně i mimo ně. Buďme upřímní, to opravdové přátelství vzniká, až když s druhým něco zažijete - zasmějete se, zabrečíte si nebo vyblejete na sebe všechny (ne)podstatné věci, což se sice na prvním srazu nestane, ale je to první krok tímto směrem. A kdo by nechtěl mít kamarády-knihomoly, kteří vám budou pravděpodobně rozumět víc než vlastní rodina ve chvíli, kdy utratíte své poslední peníze za knihu?



Pokud si ale myslíte, že sraz, který začíná ve 3, skončí za dvě hodiny, během kterých se budeme bavit jen a pouze o knihách, pletete se. Ráda bych tuto část osvětlila, aby zájemci (i hejteři) věděli, jak to celé doopravdy je. Polovina času zabírá seznamka, jedna tisícina jsou knihy a zbytek je bitka o knihy, a nově i o záložky. A někde v mezičase se držíte za břicho, smějete se, ale už z vás ani nevychází žádné zvuky, takže vypadáte jako třesoucí se lachtan. Přesně takové to je. Pokaždé. :D

S maturantkou 2015 Terezkou a Yanny. A všechny stále spolu :-)
Jsem moc vděčná za všechny srazy, které se pořádají a na které mohu dorazit, je to obrovská příležitost poznat nové lidi, rozšířit si obzory, zažít nové věci a hlavně se od srdce zasmát, protože kdo byl alespoň na jednom srazu, ví, že v restauracích a kavárnách dělají největší bordel právě tihle "asociálové". Pokud chcete patřit mezi ně (a taky s nimi dělat bordel), seberte všechnu svou odvahu a doražte, zaručuji vám, že se budete královsky bavit a možná mezi tou hromadou lidí najdete i přátele na celý život.

Carol Rifka Bruntová - Řekni vlkům, že jsem doma 

Počet stran: 424
Rok vydání: 2012 (US) / 2014 (CZ)
Překlad: Vanda Senko Ohnisková
Nakladatelství: Jota
Hodnocení: 5 / 5

Být outsiderem nemusí být vždycky špatné. Alespoň ne v případě, když máte po boku někoho, kdo vám bude rozumět, aniž by bylo zapotřebí jakýchkoliv slov. Co ale dělat, když vám váš nejlepší a zároveň jediný přítel zemře?

Čtrnáctiletá June Elbusová žije jen pro svého strýce Finna Weisse, uznávaného malíře a především člověka, ve kterém našla opravdového přítele. Ani v sestře, ani ve spolužácích, ale v něm. Jen v jeho společnosti dokáže být sama sebou a smát se. Jen on ji dokáže porozumět jako nikdo jiný. Když však náhle v mladém věku zemře na neznámou nemoc jménem AIDS, Junin svět se zhroutí. Matka sotva dokáže o nemoci mluvit, lidé se bojí být s nakaženými v jedné místnosti. Nikdo nechce být se záhadným zabijákem spojován. Píše se rok 1987 a Jun je kmotrovou smrtí zdrcená.

Nedlouho po pohřbu ji kontaktuje záhadný cizinec jménem Toby a nabízí jí soukromé setkání. Měla by jít? Možná, že není jediný člověk na světě, kterému Finn chybí. Možná není jediná, která Finna milovala. Možná, že setkání s Tobym je přesně to, co teď potřebuje.

Úspěšný debut Carol Rifky Bruntové nabízí neuvěřitelně silný a komplexní příběh o zakázané lásce, dospívání, závisti, odpuštění a obrovském žalu. Témata zajímavá, ale ničím výjimečná. Samotná kniha nepatří mezi ty, které by mě praštily do očí a já si řekla: TU MUSÍM MÍT. A přesto jsem si ji koupila. Teď už vím, že to opravdu stálo za to.

Už je to nějaký pátek, co se mi stalo, že jsem po dočtení knihy zůstala zírat na prázdnou stránku a nevěděla co říct, nebo co si myslet. Je to víc než příběh o dospívající dívce, která se zamilovala do svého strýce. Je to i příběh o odloučení dvou sester, o samotě, kterou starší Greta prožívala, ale i o zlosti, smutku a žárlivosti, kterou cítila Finnova starší sestra, Junina matka. Je to víc než Mozartův Rekviem a čajová konvice pro nejlepší lidi. Je to mnohem, mnohem víc…

Číst Řekni vlkům, že jsem doma byl vážně zážitek - sotva jsem dokázala knihu odložit. Každá postava měla něco, co mi bylo blízké a každá postava bojovala s pocity mně tak známými, že jsem neměla problém se s ostatními hrdiny příběhu sžít. June mi byla od začátku sympatická tím, že se neohlížela na to, co si o ní ostatní myslí, byla vždy svá, stůj co stůj. Nebyla dokonalá, dělala chybná rozhodnutí, byla protivná, ale i obětavá. Každou stránkou se postavy vyvíjely, každým novým příběhem se June stávala víc a víc dospělou a míň a míň dítětem. Bylo zajímavé tuto změnu pozorovat. Najednou už to nebyla ustrašená malá holka, ztracená v moři smutku, najednou tu stála dospívající mladá dáma, která v hlubinách našla samu sebe.

Řekni vlkům, že jsem doma je vskutku jedinečný příběh, dotýkající se obyčejných témat neobyčejným způsobem. Mohlo by se zdát, že kniha je pouhým syrovým odrazem 80.let minulého století, téma je však ve skutečnosti nadčasové a byť si to mnozí nechtějí připustit, i po více než 30 letech je AIDS nadále aktuálním tématem, na který ročně umírá přes milion lidí po celém světě. Není to však jediné téma, jen jedno z mnoha, kterými se kniha zabývá, a je tak velice těžké určit konkrétní skupinu lidí, kterou by kniha oslovila. Osobně bych ji ale neváhala doporučit komukoliv, je to tak neskutečně úžasný příběh, že by si ho měl každý povinně přečíst.


Příběh začíná v roce 2059. Devatenáctiletá Paige Mahoneyová pracuje v londýnském kriminálním podsvětí, kde působí jako jakási "spojka" či "posel" - je krajinochodec, zvláštní typ jasnovidce. Díky svým schopnostem se dokáže vnořit do mysli druhých lidí. Žije v represivním režimu Scion, kde páchá velezradu už jen tím, že dýchá. Jednoho dne se její život navždy změní. Poté, co v sebeobraně zabije četníky, je unesena a převezena do někdejšího Oxfordu, města, které před dvěma sty lety zmizelo z map. Tam je Paige vydána na milost a nemilost Strážci, nejkrásnější, ale zároveň nejděsivější bytosti, jakou kdy potkala…

Kostičas je prvotinou mladé a nadané britské spisovatelky Samanthy Shannonové, která je srovnávaná s ostřílenou Jo Rowlingovou, autorkou světoznámého Harryho Pottera. Až na barvité popisy a společné nakladatelství Bloomsbury toho ale zas tak moc společného nemají. Kostičas se totiž řadí mezi Young Adult Literature a je zacílen na starší čtenáře, kteří jsou schopni pojmout větší množství informací, jenž kniha nabízí.

Prvních několik kapitol je totiž třeba si přečíst minimálně dvakrát, abyste se vůbec dokázali zorientovat a pochopit, o co jde. Jakmile ale budete "v obrazu", kniha se čte sama. Autorka do detailů vytvořila naprosto úžasný svět plný gangů, mrtvých duší, jasnovidců a bytostí z jiné dimenze a toto všechno dokázala zasadit do našeho světa, aniž by kdokoliv pochyboval o jeho skutečnosti.

O věrohodnosti postav se taktéž nedá vůbec pochybovat, autorka bravurně zpracovala všechny postavy v knize, nejen hlavní hrdiny Paige a Arcturuse, ale také všechny ostatní, z nichž každá měla nějakou roli v příběhu a každá měla své dobré i špatné vlastnosti, a tak nebylo vždy úplně jasné, na čí straně kdo stojí. Do samého konce jsem tedy nevěděla, co nového na další stránce zjistím, za což jsem byla neskonale vděčná vzhledem k faktu, jak snadno odhadnutelné knihy bývají.

Jediná věc, o které si myslím, že Kostičasu ublížila, je nesmyslná potterovská reklama. Protozě tohle není Potter ani náhodou a Samantha nemůže být srovnávaná s JKR, protože po přečtení několika stran je očividné, že byl všechno jenom klam a v tomto stavu zklamání se čte zbytek knihy. Jaká je pak pravděpodobnost, že si čtenář knihu oblíbí? Jakožto velký fanoušek Harryho Pottera jsem od Kostičasu čekala hodně - a dostala jsem hodně, protože zbožňuju fantasy žánr a každý autor, který dokáže stvořit něco takového, má u mě obrovské plus, ale ne všichni to tak vidí, a proto se nedivím, že kniha má na goodreads poměrně nízké hodnocení.

Pokud tedy hodláte číst Kostičas, nečekejte nového Harryho Pottera. Raději nečekejte vůbec nic a budete mít z knihy velkou radost, zvlášť fanousci a fantasy, sci-fi. Dvacátý Kostičas má rozhodně co nabídnout.



Kostičas - Samantha Shannonová


Série: Kostičas #1
Počet stran: 480
Rok vydání: 2014
Nakladatelství: Host
Hodnocení: 5/5