If we were meant to stay at one place, we'd have roots instead of feet, he said. 

 Když jsem před více než rokem dočítala Na hraně zapomnění od J. A. Redmerski, vyslovila jsem přání být alespoň trochu jako Camryn Benettová - vymanit se ze stereotypu života, sbalit si svých pět švestek a odjet. Po loňském experimentu ve Španělsku jsem letos zvolila trochu jiný způsob. Ačkoliv jsem původně chtěla znovu na au-pair, uvědomila jsem si, že tohle políčko už jsem si ve svém seznamu odškrtnula a není tak třeba ho znovu opakovat. Je čas posunout se dál, zkusit něco nového.

Takovou příležitostí byla letní škola v Portu, na kterou mě nakonec vybrali, a tak jsem s radostí mohla začít kupovat letenky a balit kufry. Obojí samozřejmě dopadlo trochu jinak, než jsem si to představovala v hlavě. Letenky byly drahé a kufry jsem balila v den odletu. Pokud jsem něco zapomněla, určitě na to brzy přijdu.

Po několika hodinovém letu (tedy přesněji po Strážcích Galaxie a několika dílech Arrow) jsem přistála v Lisabonu a odtamtud přesedala směr Porto. Ačkoliv bylo půl druhé ráno místního času, hlavní organizátorka letní školy se mi zaručila, že budu mít odvoz, a tak jsem si nemusela dělat starosti s přesunem do bytu. Abych byla upřímná, dost mi poklesla brada, když na mě v hlavní hale čekali dva mladí (a docela i sliční) chlapci se zaparkovaným Jaguárem (a ne, nemám na mysli to zvíře) :-D To jsem opravdu nečekala.

Do bytu jsem se dostala po druhé ranní a rovnou padla do hostitelské postele. Abych tohle ještě uvedla na pravou míru -  přijela jsem o pár dnů dříve před začátkem letní školy a rozhodla se nejít do hostelu, nýbrž zkusit lidmi opěvované airbnb.com. Tam jsem si našla ideální byt/pokoj, napsala majitelce, zaplatila, dostala pokyny a mohla se těšit na novou - a levnější - zkušenost.

Ráno mě na stole čekala snídaně, a po ní jsem se vydala do útrob města. Porto je skutečně krásné místo, myslím, že jsem nikdy na žádném podobném místě nebyla. Je tu spoustu starých domů, u kterých se zachoval původní vzhled, díky čemuž jsem mohla obdivovat různé vzory a barvy kachliček na domech. Lidé jsou tu navíc velmi milí a ochotní, každý se mi snažil vysvětlit, ať už rukama, nohama nebo portugalsky (když neuměl anglicky), cestu na metro. Když si nevěděli rady, zavolali dalšího a dalšího...

Díky ochotě lidí, mapě, kterou jsem uzmula v turistickém centru, a botám, kterým jsem na poslední chvíli dala přednost před žabkami, jsem se mohla potulovat městem a objevovat zajímavá zákoutí města. Za každou cenu jsem se chtěla vyhnout památkám, jelikož je máme naplánované na příští týden a navíc jsem chtěla poznat Porto i jinak - přes lidi, jídlo a historky.


To druhé se vyřešilo okamžitě, když mě přepadl hlad. Ačkoliv na internetu je spousta tipů, kam zajít, hlad v tu chvíli vyhrál, a tak jsem zapadla do první cenově dostupné restaurace v centru a dala si to, kde bylo označení "tradiční pokrm". No jó, turista. Číšník byl velice milý a ve finále, když jsem chtěla platit, se přede mnou objevil se sklenkou portského jako pozornost podniku. Jak jsem jen mohla odmítnout? :-)


Najezená a spokojená jsem se odvalila pryč a mířila na sraz té "nejhorší prohlídky". The worst tour je název projektu, který vznikl jako vzpoura proti klasickým, nudným prohlídkám, spočívajících v návštěvách památek. Konec konců, město se může poznávat i jinými způsoby. Byla jsem zvědavá, o co jde, a tak jsem napsala a obratem mi bylo sděleno místo a čas. Žádné poplatky, tour je gratis, ale dobrovolným příspěvkům se bránit nebudou.

Na místě čekala malá skupinka čítající 5 lidí. Prohlídka mohla začít. Náš průvodce, Pedro, nám svou lámanou angličtinou ukazoval město v naprosto jiném světle: rozpadlé budovy, které nikdo nechce, vysvětloval nám, jak se staví typický domek, ukázal nám alternativní způsoby využití neobyvatelných míst (za dobré slovo majitel pozemku rozdělí půdu a nechá tam zájemce pěstovat si zeleninu, ovoce či květiny) a také nás zavedl na místa, kde se objevují povedené graffiti, u kterých však chybí autor. Bylo to vskutku poučná a zajímavá prohlídka, která mě přinutila se na věci dívat i z jiné perspektivy. Najednou to nebyly jen kostely, náměstí a pláže. Byla to i odvrácená strana mince.






Poté, co se skupina přeživších jen tak tak dostala ze spárů Misie, musí čelit další katastrofě: vlak, na který nasedli, jede přímo do Paláce. Do míst, kde je nespočet soumračníků lačnících po lidském mase. Jak mají hrdinové zachránit zázračný lék a nevinné lidi před jistou smrtí?

Třetí díl trilogie Hon navazuje tam, kde skončila pčedchozí kniha, Kořist. Mladí hrdinové míří spolu s ostatními obyvateli kopule a dívkami z Misie vlakem přímo do jámy lvové, kde na ně čeká král soumračníků - samotný Vládce. Všichni ví, že nejsilnější budou pohromadě a doufají, že dokážou nějakým zázrakem zvrátit svůj osud. Naději v lepší život a budoucnost mají všichni díky objevení léku, po kterém se soumračníci přemění zpět v lidské bytosti. Je zde ale opravdu reálná šance na přežití?

Dlouho očekávaná Past v režii Andrewa Fukudy rozhodně nezklamala. Autorova schopnost poutavého vyprávění a smyslu pro nechutné a zároveň detailně popsané scény nezmizela, a tak se čtenáři mohou dál radovat ze specifického druhu vyprávění, který ve vás vyvolá nevolnost a obrovské nadšení zároveň. Pokud jste byli u vytržení ze zápletky z předchozích dílů, ani v tomto ohledu Past nezklame - Fukuda vytvořil vskutku zajímavou a spletitou cestu za pravdou, která vždy nemusí být taková, jak se na první pohled zdá být. Když jsem měla dojem, že už vím, o co jde, vždycky jsem byla vyvedena z omylu.

Číst Past byla jedna rychlá jízda - ani jsem nestíhala pobírat, co se děje, a už se scéna přesouvala jinam. Chvíli se střílelo, pak se utíkalo, soumračníci se rozpouštěli v odporný sliz a najednou se zas bojovalo. Kniha mi pod rukama utíkala neuvěřitelným tempem a já se nestačila divit, jak moc se všechno od prvního dne změnilo. Gen, Sissy, David, Epap, Záře…ti všichni prodělali obrovské změny; přímo před očima se z mladých, naivních obětí stali neohrožení lidé s obrovskou vůlí žít.

Ačkoliv byli jak Gen, tak Sissy občas na pár facek, moc jsem si je oblíbila. Sissy za to, jaká byla statečná bojovnice, když byla najednou uvržena do neznámého světa, kde smrt byla jedinou spolehlivou jistotou, a Gena pro jeho neohroženost a loajálnost. I přesto, že žil přes deset let mezi zabijáky, nikdy nepřestal věřit. Jak se říká, naděje umírá poslední.

Jednu vadu na kráse ale Past má, a tou je konec. Vzhledem k tomu, že se jedná o závěrečný díl, měla jsem velká očekávání (autor nastavil laťku dost vysoko, o tom žádná) a doufala jsem v nějaké úžasné, spektakulární vyvrcholení, na které budou dějiny lidstva pamatovat. A navzdory tomu, jak dobrý konec byl, něco mi tam chybělo. I přesto si ale myslím, že Past a celá série Hon patří mezi povedené knihy, které stojí za přečtení. Tolik akce, napětí, strachu a humoru snad nikde ve spojitosti s upíry nenajdete. A pokud ano, rozhodně to nebude tak morbidně dokonalé jako v podání Andrewa Fukudy.


Tímto bych ráda poděkovala za recenzní výtisk nakladatelství Fragment. Děkuji!


Past - Andrew Fukuda

Série: Hon #3
Počet stran: 349
Překlad: Jakub Kalina
Rok vydání: 2013 (US) / 2015 (CZ)
Nakladatelství: FRAGMENT
Hodnocení: 4/5

Je mi obrovským potěšením oznámit tuto skvělou novinu, a tou je, že Sayurycz na blogspotu po dlouhých strastích startuje! Myšlenka přesunout se z blog.cz přišla už před nějakou dobu, ale čas mi nedovoloval jakékoliv změny v systému. S prázdninami však přišlo relativně dost volného času, a tak jsem se rozhodla začít budovat nové prostředí. Proč vlastně?

Na blog.cz jsem zhruba 8 let, možná více (více info v sekci "O mně"), blog.cz zažil mé dětství a celý proces dospívání a byl vždy místem, kam jsem se ráda vracela. Po pěti letech mé divoké puberty ale přibylo tolik věcí, že už nebylo cesty zpět, bylo to nepřehledné a celé to překopávat by mě pravděpodobně stálo všechny síly.

Dalším důvodem je pak jednoduchost, která mi přestala stačit. Bylo tam spousta věcí, které mi nevyhovovaly a i když nejsem žádný extra technik (a fakt mi dost dlouho trvalo, než jsem se blogger naučila alespoň trochu ovládat), mám dojem, že blogger je v těhle ohledech otevřenější, tak uvidíme :-).

S příchodem nového blogu jsem se rozhodla, že Sayurycz nebude pouze o knihách. Ráda bych se s Vámi podělila o střípky ze svého života, o myšlenky a o tvorbu...ať už bude sebehorší :-D. Psát mě bavilo odmala, tak proč nerozšířit své pole působnosti? :-)

Budu moc ráda, když nadále zůstanete věrnými čtenáři a budete se sem rádi vracet. Každý komentář - ať už to bude kritika nebo pochvala - uvítám, koneckonců, kdo říká, že píše VEŘEJNÝ blog hlavně pro SEBE, kecá. Nikdy to tak není :-). Dovolila jsem si ze starýho blogu přesunot pár povedených recenzí a článků, o kterýcn si myslím, že stojí za přečtení.

V neposlední řadě bych se ráda vyjádřila ke vzhledu blogu, který sice místy zlobí (písmo v nadpisech), rubriky ještě nejsou úplně aktivní (budou až přibudou články), ale jinak jsem moc spokojená a tímto bych vyjádřila nekonečný dík Syki z Knižního doupěte za trpělivost a ochotu čarovat se šablonou a udělat něco, aby to bylo prostě bytelný a funkční, protože sama bych to nikdá nedokázala - Díky! Díky! Budu tě velebit do konce svých dnů! Jsi fakt nejvíc kámo - ale to ty dobře víš :-).

No a na závěr mi už nezbývá než vyjádřit přání dlouhé životnosti a úspěchu. To půůjde, to půůůjde! Takže hlavu vzhůru, žhavte moje stránky, vyplouváme!


- Sayury


(5.3.2015)

Krásný den všem!

Po dlouhé předlouhé odmlce se hlásím zpět, ne příliš odpočatá, nicméně plná zážitků.
Pokud si někdo myslel, že mě měsíc zpět přejel kombajn, zasáhnul blesk nebo tak něco na ten styl, bohužel (nebo snad bohudík?) tomu tak nebylo.

V druhé polovině ledna jsem úspěšně zakončila své první zkouškové, což znamenalo, že mě čekají zřejmě nejdelší (a taky poslední) zimní (jarní?) prázdniny. Už nějaký pátek se mi hlavou honily sebevražedné myšlenky, které se i nakonec naplnily - koupili jsme s tátou letenku do Vietnamu, sbalili kufry a jeli na téměř třítýdenní dobrodružství. Vědet, že ta cesta bude tak mizerně dlouhá (PRG - PARIS - HONGKONG - HANOI), bývala bych si odpracovala těch pár tisíc navíc, abych si ušetřila nervy a síly...

Nicméně jsme se po úmorném letu objevili v 7 milionovém městě, které se pomalu a jistě stává baštou pro stavební společnosti. Čtyři roky uběhly od doby, co jsem naposledy do Hanoje zavítala a sotva jsem to místo poznávala - nové letiště, nové silnice, mrakodrapy a vysoké budovy na každém kroku a známé potravinové řetězce. Kam se poděl starý Vietnam?

Jak jsem později zjistila, nezmizel. Jen zmizel z očí těm, kteří ho nehledají. Tržnice, stánky, pouliční restaurace - to vše se v hlavním městě ještě stále dá najít, stačí jen hledat. I tak už to ale není, co to bývalo. Ceny stoupnuly, kvalita zůstala stejná a propast mezi bohatstvím a chudobou se ještě více prohloubila.

Abych pravdu řekla, letošní návštěva Vietnamu mi otevřela oči. Až nyní jsem si uvědomila, že jsem vskutku dítětem štěstěny. Poznala jsem mladou, asi 22letou dívku, která pracovala jako služebná v domě. Zatímco myla okna, povídaly jsme si. Nikdy nebyla na střední škole. Její rodina byla tak chudá, že musela v 15 letech nechat studia, jet daleko od domova a pracovat, aby pomohla uživit rodinu. Nyní je tomu už 7 let, co pracuje v cizích rodinách za mizerný plat, který však pro ni znamená otázku existence. Pozorovala jsem ji, jak myje okna a přemýšlela, jaký život ji asi čeká. Dost pravděpodobně se brzy vdá (pokud bude za koho) a dalších 30 let bude dělat to samé - žít v bídě bez možnosti vymanit se z tohoto nekonečného kruhu.


Někdy v tuto chvíli jsem si uvědomila, že jen dobře se narodit může být občas rozhodujícím faktorem v životě jedince. V tu chvíli jsem byla rodičům neskonale vděčná za to, kolik toho překousli, abych já mohla žít v lepších podmínkách. V tu chvíli jsem pochopila.

Studuji na prestižní vysoké škole, nemusím pracovat, ale pokud tak činím, je to dobrovolné a veškerý výdělek patří mně. Můžu se vzdělávat, můžu si číst knihy, můžu se chodit bavit. Ona ne. A nejen ona, ale spousta, spousta dalších. Najednou všechno - bydlení, vzdělání, práce, život - má úplně jiný smysl. Člověk si najednou všeho váží mnohem více. Už kvůli ní a všem ostatním bychom si těchto věcí měli vážit a nezahazovat je, protože jiní by dali všechno za to, aby to mohli mít.


Nebyl to však jen příběh této dívky, ale mnoho dalších, které mi pomalu otevřely oči. Každý den tam byl svým způsobem jedinečný; po dlouhé době jsem se setkala s příbuznými, poznala více východní kulturu a díky ostatním lidem jsem si uvědomovala a viděla věci, které mi do té doby zůstaly skryté. Ačkoliv se po 10 dnech dostavil kulturní šok a začala jsem mít všeho dost, jsem ráda, že jsem dostala možnost jet.


Tady by mělo přijít pár řádků a konec.
Ale někdo mi doporučil o cestě napsat od začátku až do konce, protože, co si budem, ten konec je zřejmě tím nejzajímavějším na celé cestě a vzhledem k tomu, jakým peklem jsem si prošla, si nenechám ujít možnost to
odvyprávět :-D.

Když tedy utneme filosofickou část o mé existenční depresi a přesuneme se na letiště, zjistíme, že jsem si před odletem dala
sváču a s úsměvem na tváři se vydala na dlouhou cestu za mým vysněným cílem - Prahou.


Cesta z Hanoje do Hongkongu byla klidná, netrvala ani dvě hodiny, a tak jsme zanedlouho přistáli na velikém letišti, odkud jsme zanedlouho vzlétnuli směrem Amsterdam. Čekala nás asi zhruba 10 hodinová cesta se slibným jídelním lístkem a hromadou nových filmů, které byly v zařízeních zabudovaných v sedačkách. Vzlet proběhl v pořádku, večeře byla výborná (musím vyzdvihnout kelímky zmrzliny Haagen-Dazs, které jsme měli jako dezert), lidé se ukládali ke spánku...a pak to přišlo. Zvednul se mi kufr. Dobrá zpráva je, že jsem to stihla na toalety. Ta špatná je, že jsem nepřestala zvracet dalších 7-8 hodin. Noční let bych teď zpětně dokázala popsat dvěma slovy: LIVING HELL. Když jsme ráno přistávali na letišti v Amsterdamu, dojetím mi ukáplo pár slz. Jestli jsem si někdy myslela, že nastal můj konec, pak to bylo v 10 000 metrech nad mořem na palubě čínského letadla.


Už jsem se zmínila o tom, že mám velice drsný smysl pro humor a sarkasmus mi není cizí? A že věřím na karmu? Zrovna v tu chvíli už moje karma zřejmě dosáhla takových výšin, že bylo třeba ji zredukovat. A pár prozvracených hodin by byla zatraceně nízká daň.

Při výstupu z letadla mě chytnuly křeče do břicha. Ne takové, při kterých si pohladíte panděro a dvakrát ho poplácáte se slovy "to bude dobrý". Spíš takový ten typ, při kterým máte problémy chodit a začínají vám bolestí téct slzy. No, když to vezmu kolem a kolem, bylo třeba vyhledat pomoc (karma si na mě vážně smlsnula - aby toho nebylo málo, lidé mě posílali úplně opačnou stranou letiště než byl doktor). Dostala jsem dvě injekce (do zadnice), vzali mi krev (infekce) a moč ("mám dobrou zprávu, nejste těhotná" - jako by se mě na to prostě jen nemohli zeptat...). A doktorka dorazila za 40 minut, samozřejmě (protože jsem v minulém životě někoho prostě musela zabít). S infekcí v krvi, dvěma injekcema a 15 minutama do odletu mě za dlouhého dohadování pustili na revers ("(...) I declare that KLM or other participating carriers, including their agents and empoyees, shall not be held responsible or liable for any injury or aggravation in my condition of health, even if resulting in my death (..)") a tak tak jsme stihnuli letadlo do Prahy. A to je (šťastný) konec příběhu, o tom, jak jsem letěla domů...

...a začátek jiného, jak jsem strávila víkend na ambulanci, kde do mě píchali jehly a skenovali mě, aby zjsitili, co mi sakra bylo. Ale to už je jiný příběh... :-).


Pokud jste se dobrali až do samotného konce, gratuluji, doufám, že jste v mém zápisu našli jak pobavení, tak i inspiraci a podněty k přemýšlení. Tímto bych tedy ráda oznámila své zmrtvýchvstání a můžete se tak brzy těšit na recenze a články všeho druhu.


(S kokosovou zmrzlinou v kokose s arašídovým posypem a sušeným ovocem zdraví)
- S.



Nejmladší dcera Mackenzieho Allena Phillipse, Missy, byla na rodinném výletu unesena a veškeré důkazy nasvěčují tomu, že byla následně zavražděna. O několik let později dostane do schránky podívný vzkaz, ve kterém ho jakýsi "Taťka" zve do chatrče - do oné chatrče, kde před lety objevili jedinou věc po malé Missy. Ačkoliv je Mack zprvu pobouřen, nedá mu to a rozhodne se jedné zimy do chatrče vypravit. To, co tam nalezne, mu zcela obrátí život naruby.

Chatrč je jedna z nejrozporuplnějších knih, které jsem kdy v životě četla. Již od začátku jsem k ní přistupovala s jistou dávkou pochybnosti, koneckonců, já a Bůh si toho zas nemáme moc co říct, tudíž mé "nadšení" bylo na místě.

Příběh mě však již na začátku upoutal a následně téměř rozbrečel. Missyin krutý osud rozhodně nenechá nikoho chladným, zvlášť co se týče rodičovské kategorie. Děti jsou tím nejdražším, co můžeme v životě mít, tudíž jejich smrt se nikdy neobejde bez obrovského žalu, který většinou přetrvává až do konce života. O tom byl prakticky celý příběh - o Velkém smutku a vyrovnání se s ním, o zlosti, bolesti, utrpení a odpuštění.

Boha zde nepředstavuje jedna osoba, ale hned tři: Taťka, Ježíš a Saraju, duch svatý.

Ve chvíli, kdy se Mac (a zároveň čtenáři) seznamuje s těmito postavami, pojmy začínají nabírat na složitosti. Nic není takové, jak se zdá. My jsme Bůh a Bůh je my, Ježíš je v nás a nikdy nás neopustí, Duch svatý vždy bude s námi, i když ho nikdy neuvidíme, Bůh chce pro nás to nejlepší a vše, co dělá, je a vždy bude z čiré lásky k nám - k lidem. To je jen zlomek myšlenek obsažených v Chatrči. Ačkoliv je velice těžké některé pochopit, a ještě těžší je přijmout, rozhodně se vyplatí zamyslet se nad nimi.

V případě Chatrče otázka typu "Kde je Bůh, když je nejvíc potřeba?" není tedy úplně k zahození. Kniha však není jen o hledání Boha a pravd všech pravd, ale především o hledání sebe sama. Není jednoduché knihu pochopit, mě samotné chybí vysvětlení k mnoha pasážím, a přesto jsem si z ní něco vzala. Každý si v ní musí najít to své, jinak se nejspíš dočista zblázní, nebo odsoudí Chatrč k záhubě.

Za mě je to však kousek, který by rozhodně neměl chybět v žádné knihovně. Ne nadarmo se stal bestsellerem, je to opravdu slušná kniha hodna přečtení. Ačkoliv jsem byla zpočátku velice skeptická, na konci jsem se už jen usmívala.Rozhodně tedy nelituji času stráveného nad Chatrčí. Dalo mi to spoustu témat k přemýšlení a svým způsobem mi to rozšířilo obzory. Křesťanství nemusí být jen o stereotypech, které známe, které se mi ne tak úplně zamlouvají...

Kdo je tedy vlastně Bůh? Odkud se vzal, a kde je nyní? A jaký vlastně je? Každý z nás si snad alespoň jednou tyto otázky položil. Možná, že na tom ale ani nezáleží. Možná, že jediné, na čem záleží, je odpouštět, milovat a najít sám sebe. Možná, že tak každý budeme mít v sobě kus Boha, onu lásku, kterou oplývá. Jen tomu tak nebudeme říkat. Budeme to my a zároveň Bůh. Nebo Ježíš. Jak jsem řekla, na tom však vůbec nezáleží.



Chatrč - William Paul Young

Počet stran: 253
Překlad: Šárka Kadlecová
Rok vydání: 2007 (CA) /2009 (CZ)
Nakladatelství: Knižní klub
Hodnocení: 4/5


Poslední dobou se přímo roztrhnul pytel s knižními srazy, které začínají být populárnější a populárnější. Nejednou v měsíci se mi na facebooku objeví pozvánka na sraz v různých místech po celé ČR. V čem tkví tajemství srazu a proč by na něj měl každý alespoň jednou v životě zavítat?


První sraz Cup of Literature (2012)
Když před více než dvěma a půl lety (4/2012) vznikl "Pickwickův klub" s názvem "Cup of literature", který založila Yanny, nikdo netušil, že se tím otevřela brána do úplně jiné dimenze - do našeho světa. Do té doby spousta z nás vesele blogovala doma na zadku a měla možná tak virtuální kamarády, s kterými si maximálně vyměňovali komentáře, ale myšlenka osobního kontaktu nebyla na pořadu dne. První sraz byl vážně kouzelný, po dlouhé době komunikace jsem konečně poznala osobně Janičku a další bloggery, které jsem doposud znala pouze v kyberprostoru.

Zanedlouho poté se konal První pražský knižní sraz (ze kterého se mi bohužel nedochovaly žádné vzpomínky), a po něm se strhla lavina srazů v Praze i všude jinde. A moje "mapa kamarádů" se najednou začala rozšiřovat a nesoustřeďovala se pouze na Prahu. Najednou jsem poznala lidi, kteří sdíleli stejné nadšení pro věc. A BYLI ÚPLNĚ NORMÁLNÍ :D. Mnozí lidé mimo náš "blogový svět" si myslí, že jsme dementi, co mají celý den zabořený nos v knihách a nemají žádný život. Mohu-li soudit ze svých zkušeností, tito lidé se nemohli více plést.


Oslava mých narozenin (2012)
Lidi, které jsem poznala na srazech, byli všechno, jen ne asociální nudaři. Dobře, asi tak 80% z nich závislácky sjíždí každý druhý seriál a krátí si tím život minimálně o polovinu, ale kdo ne? :D S mnohými blogery, s nimiž jsem se seznámila i v reálném světě, jsem zůstala v kontaktu a stali se z nás přátelé, se kterými jsem mohla do kavárny, do kina či zapařit. Najednou jsem zjistila, že jsme se nemuseli nutně vidět jen a pouze na srazech, ale klidně i mimo ně. Buďme upřímní, to opravdové přátelství vzniká, až když s druhým něco zažijete - zasmějete se, zabrečíte si nebo vyblejete na sebe všechny (ne)podstatné věci, což se sice na prvním srazu nestane, ale je to první krok tímto směrem. A kdo by nechtěl mít kamarády-knihomoly, kteří vám budou pravděpodobně rozumět víc než vlastní rodina ve chvíli, kdy utratíte své poslední peníze za knihu?



Pokud si ale myslíte, že sraz, který začíná ve 3, skončí za dvě hodiny, během kterých se budeme bavit jen a pouze o knihách, pletete se. Ráda bych tuto část osvětlila, aby zájemci (i hejteři) věděli, jak to celé doopravdy je. Polovina času zabírá seznamka, jedna tisícina jsou knihy a zbytek je bitka o knihy, a nově i o záložky. A někde v mezičase se držíte za břicho, smějete se, ale už z vás ani nevychází žádné zvuky, takže vypadáte jako třesoucí se lachtan. Přesně takové to je. Pokaždé. :D

S maturantkou 2015 Terezkou a Yanny. A všechny stále spolu :-)
Jsem moc vděčná za všechny srazy, které se pořádají a na které mohu dorazit, je to obrovská příležitost poznat nové lidi, rozšířit si obzory, zažít nové věci a hlavně se od srdce zasmát, protože kdo byl alespoň na jednom srazu, ví, že v restauracích a kavárnách dělají největší bordel právě tihle "asociálové". Pokud chcete patřit mezi ně (a taky s nimi dělat bordel), seberte všechnu svou odvahu a doražte, zaručuji vám, že se budete královsky bavit a možná mezi tou hromadou lidí najdete i přátele na celý život.

Carol Rifka Bruntová - Řekni vlkům, že jsem doma 

Počet stran: 424
Rok vydání: 2012 (US) / 2014 (CZ)
Překlad: Vanda Senko Ohnisková
Nakladatelství: Jota
Hodnocení: 5 / 5

Být outsiderem nemusí být vždycky špatné. Alespoň ne v případě, když máte po boku někoho, kdo vám bude rozumět, aniž by bylo zapotřebí jakýchkoliv slov. Co ale dělat, když vám váš nejlepší a zároveň jediný přítel zemře?

Čtrnáctiletá June Elbusová žije jen pro svého strýce Finna Weisse, uznávaného malíře a především člověka, ve kterém našla opravdového přítele. Ani v sestře, ani ve spolužácích, ale v něm. Jen v jeho společnosti dokáže být sama sebou a smát se. Jen on ji dokáže porozumět jako nikdo jiný. Když však náhle v mladém věku zemře na neznámou nemoc jménem AIDS, Junin svět se zhroutí. Matka sotva dokáže o nemoci mluvit, lidé se bojí být s nakaženými v jedné místnosti. Nikdo nechce být se záhadným zabijákem spojován. Píše se rok 1987 a Jun je kmotrovou smrtí zdrcená.

Nedlouho po pohřbu ji kontaktuje záhadný cizinec jménem Toby a nabízí jí soukromé setkání. Měla by jít? Možná, že není jediný člověk na světě, kterému Finn chybí. Možná není jediná, která Finna milovala. Možná, že setkání s Tobym je přesně to, co teď potřebuje.

Úspěšný debut Carol Rifky Bruntové nabízí neuvěřitelně silný a komplexní příběh o zakázané lásce, dospívání, závisti, odpuštění a obrovském žalu. Témata zajímavá, ale ničím výjimečná. Samotná kniha nepatří mezi ty, které by mě praštily do očí a já si řekla: TU MUSÍM MÍT. A přesto jsem si ji koupila. Teď už vím, že to opravdu stálo za to.

Už je to nějaký pátek, co se mi stalo, že jsem po dočtení knihy zůstala zírat na prázdnou stránku a nevěděla co říct, nebo co si myslet. Je to víc než příběh o dospívající dívce, která se zamilovala do svého strýce. Je to i příběh o odloučení dvou sester, o samotě, kterou starší Greta prožívala, ale i o zlosti, smutku a žárlivosti, kterou cítila Finnova starší sestra, Junina matka. Je to víc než Mozartův Rekviem a čajová konvice pro nejlepší lidi. Je to mnohem, mnohem víc…

Číst Řekni vlkům, že jsem doma byl vážně zážitek - sotva jsem dokázala knihu odložit. Každá postava měla něco, co mi bylo blízké a každá postava bojovala s pocity mně tak známými, že jsem neměla problém se s ostatními hrdiny příběhu sžít. June mi byla od začátku sympatická tím, že se neohlížela na to, co si o ní ostatní myslí, byla vždy svá, stůj co stůj. Nebyla dokonalá, dělala chybná rozhodnutí, byla protivná, ale i obětavá. Každou stránkou se postavy vyvíjely, každým novým příběhem se June stávala víc a víc dospělou a míň a míň dítětem. Bylo zajímavé tuto změnu pozorovat. Najednou už to nebyla ustrašená malá holka, ztracená v moři smutku, najednou tu stála dospívající mladá dáma, která v hlubinách našla samu sebe.

Řekni vlkům, že jsem doma je vskutku jedinečný příběh, dotýkající se obyčejných témat neobyčejným způsobem. Mohlo by se zdát, že kniha je pouhým syrovým odrazem 80.let minulého století, téma je však ve skutečnosti nadčasové a byť si to mnozí nechtějí připustit, i po více než 30 letech je AIDS nadále aktuálním tématem, na který ročně umírá přes milion lidí po celém světě. Není to však jediné téma, jen jedno z mnoha, kterými se kniha zabývá, a je tak velice těžké určit konkrétní skupinu lidí, kterou by kniha oslovila. Osobně bych ji ale neváhala doporučit komukoliv, je to tak neskutečně úžasný příběh, že by si ho měl každý povinně přečíst.


Příběh začíná v roce 2059. Devatenáctiletá Paige Mahoneyová pracuje v londýnském kriminálním podsvětí, kde působí jako jakási "spojka" či "posel" - je krajinochodec, zvláštní typ jasnovidce. Díky svým schopnostem se dokáže vnořit do mysli druhých lidí. Žije v represivním režimu Scion, kde páchá velezradu už jen tím, že dýchá. Jednoho dne se její život navždy změní. Poté, co v sebeobraně zabije četníky, je unesena a převezena do někdejšího Oxfordu, města, které před dvěma sty lety zmizelo z map. Tam je Paige vydána na milost a nemilost Strážci, nejkrásnější, ale zároveň nejděsivější bytosti, jakou kdy potkala…

Kostičas je prvotinou mladé a nadané britské spisovatelky Samanthy Shannonové, která je srovnávaná s ostřílenou Jo Rowlingovou, autorkou světoznámého Harryho Pottera. Až na barvité popisy a společné nakladatelství Bloomsbury toho ale zas tak moc společného nemají. Kostičas se totiž řadí mezi Young Adult Literature a je zacílen na starší čtenáře, kteří jsou schopni pojmout větší množství informací, jenž kniha nabízí.

Prvních několik kapitol je totiž třeba si přečíst minimálně dvakrát, abyste se vůbec dokázali zorientovat a pochopit, o co jde. Jakmile ale budete "v obrazu", kniha se čte sama. Autorka do detailů vytvořila naprosto úžasný svět plný gangů, mrtvých duší, jasnovidců a bytostí z jiné dimenze a toto všechno dokázala zasadit do našeho světa, aniž by kdokoliv pochyboval o jeho skutečnosti.

O věrohodnosti postav se taktéž nedá vůbec pochybovat, autorka bravurně zpracovala všechny postavy v knize, nejen hlavní hrdiny Paige a Arcturuse, ale také všechny ostatní, z nichž každá měla nějakou roli v příběhu a každá měla své dobré i špatné vlastnosti, a tak nebylo vždy úplně jasné, na čí straně kdo stojí. Do samého konce jsem tedy nevěděla, co nového na další stránce zjistím, za což jsem byla neskonale vděčná vzhledem k faktu, jak snadno odhadnutelné knihy bývají.

Jediná věc, o které si myslím, že Kostičasu ublížila, je nesmyslná potterovská reklama. Protozě tohle není Potter ani náhodou a Samantha nemůže být srovnávaná s JKR, protože po přečtení několika stran je očividné, že byl všechno jenom klam a v tomto stavu zklamání se čte zbytek knihy. Jaká je pak pravděpodobnost, že si čtenář knihu oblíbí? Jakožto velký fanoušek Harryho Pottera jsem od Kostičasu čekala hodně - a dostala jsem hodně, protože zbožňuju fantasy žánr a každý autor, který dokáže stvořit něco takového, má u mě obrovské plus, ale ne všichni to tak vidí, a proto se nedivím, že kniha má na goodreads poměrně nízké hodnocení.

Pokud tedy hodláte číst Kostičas, nečekejte nového Harryho Pottera. Raději nečekejte vůbec nic a budete mít z knihy velkou radost, zvlášť fanousci a fantasy, sci-fi. Dvacátý Kostičas má rozhodně co nabídnout.



Kostičas - Samantha Shannonová


Série: Kostičas #1
Počet stran: 480
Rok vydání: 2014
Nakladatelství: Host
Hodnocení: 5/5


Hra skončila. Placeři si probojovali z Labyrintu cestu ven, noční můra navždy končí. Alespoň to si mladí bojovníci mysleli, když se po hrůzách, kterými si prošli, ukládali ke spánku. Další den však přišlo děsivé zjištění: to, co se stalo v Labyrintu, byl teprve začátek.

Když se Placeři konečně dostávají na svobodu, zjišťují, že se Země nachází v nejhorším stadiu rozkladu. Sluneční erupce byly pro lidstvo zničující - svět se proměnil v jednu velkou pustinu plnou raplů, lidí nakažených infekční nemocí zvaná erupce, která v nich probouzí vražedné šílenství. Tomu se chlapci snaží vyhnout při další zkoušce, kterou jim ZLOSIN připravil: dostat se během dvou týdnů přes Spáleniště (nejvíce sežehnuté části planety) do bezpečného úkrytu. Nezáleží na počtu obětí, ale na proměnných. Kdo se dostane do cíle, dostane lék na erupci a všechno to navždy skončí. Hra o čas může začít.

Druhý díl úspěšné trilogie Labyrint nabízí strhující příběh, ve kterém bude čtenářům lézt mráz po zádech. Číst Spáleniště byla pro mě jedna velká, divoká jízda. Co bude dál? Přežijí všichni? Proč se to děje? Každou stránkou se mi rojily další a další otázky a modlila jsem se, aby to mé oblíbené postavy přežily. Po prvním dílu jsem totiž pochopila, že tu není žádná jistota, že to musí nutně všichni přežít. Jde tu přeci jen o Proměnné. Spolu s Thomasem jsem tak prožívala každou ztrátu a jásala nad každou výhrou.

Během čtení jsem si velice oblíbila Minha, který do celé té prekérní situace vnášel svůj sarkastický humor a díky tomu odlehčoval napjatou atmosféru. Už ve třetině jsem si říkala, že jestli ho autor zabije, uškrtím ho vlastníma rukama, což je stejně potřeba, kterou jsem měla během celého čtení, jelikož mě nevědomost z toho, co bude, doháněla k šílenství. Najednou jsem byla jednou z nich a pokládala si stejné otázky, na které mi ale nikdo bohužel nedokázal odpovědět.

Třešničkou na dortu byl ale konec. Po dočtení knihy jsem na poslední stránku zůstala civět. Když jsem se konečně vzpamatovala, myslela jsem, že mě klepne při pomyšlení, že si na další díl budu muset počkat do léta. Proč mi to ti lidé dělají?!

Spáleniště byl vážně zážitek a na celé čáře překonal první díl. Od samého začátku jsem se zatajeným dechem prožívala smrtelně nebezpečná dobrodružství, kterých s přibývajícím počtem stran neubývalo, ba naopak; autor si pro čtenáře připravil jedno překvapení za druhým, a tak na nudu nebyl čas. Knihu jsem přečetla během čtyř hodin a nakonec litovala, že jsem své tempo nedokázala zpomalit. Pokud si někdo najde své v této knize, pak jsou to především fanoušci dystopie, nicméně ji zajisté ocení každý, kdo má rád dobrodružství, napětí a spoustu akce.


Tímto bych ráda poděkovala nakladatelství YOLI za recenzní výtisk. Děkuji!


Spáleniště: Zkouška - James Dashner


Série: Labyrint #2
Počet stran: 344
Rok vydání: 2010 (US)/ 2014 (CZ)
Překlad: Petr Kotrle
Nakladatelství: YOLI
Hodnocení: 4/5



Vždycky jsem si přála mít dobrodružného ducha, tak jako měla Allyson Healey z knihy Jen jeden den, ve které kývla cizinci na nabídku odjet na den do neznámého města. No, až tak šílená jsem nebyla, ale určitě jsem se jí alespoň trochu přiblížila.

V květnu tohoto roku jsem se přes noc rozhodla, že vyrazím do zahraničí jako au-pair. Tímto způsobem pokryju veškeré výdaje a ještě dostanu trochu peněz za své služby. Tato cesta mi ale dala mnohem, mnohem víc, než jen peníze.


Když se mi poprvé ozval otec dětí, nebyla jsem si příliš jistá. Chtěla jsem žít ve městě (protože jsem prostě holka z města), ideálně poblíž mé milované Barcelony, tento případ byl Barce stovky kilometrů vzdálené. Jednalo se o čtyřčlennou rodinu, která žila v malé vesničce asi 50km od Albacete. Děti byly starší (dceři bylo 11, synovi 9), a tak nebylo příliš třeba se o ně starat. Jediné, co rodiče chtěli, bylo, abych s nimi mluvila anglicky. Nakonec jsem tedy na nabídku kývnula, zaplatila si letenku a zanedlouho jsem plná nadšení opouštěla pražské letiště Václava Havla. To, co mě čekalo nemůžu nazvat jinak, než jedním velkým kulturním šokem.

Španělé žijí naprosto odlišným životem, který je zbytku Evropy (snad kromě Itálie a Řecka) dosti vzdálený. Snídaně bývá okolo 10-11. hodiny, oběd okolo 3. a večeře po deváté večer. Než jsem si na to zvykla, musela jsem umřít a oživnout přinejmenším desetkrát. Ačkoliv tuto zemi opravdu zbožňuji, s mořskými plody jsem se nikdy příliš nespřátelila, což se brzy ukázalo jako problém. Vlastně hned první večer, kdy jsme měli šneky a sépie. Ble.

Když však vynechám jídlo, kterým mě nejednou šokovali (kdo sakra párky strká z lednice rovnou do mikrovlnky??A správný burger se přeci dělá na grilu nebo v troubě, ne na oleji během 2 minut!!), musím říct, že jsem měla obrovské štěstí. Rodina se ukázala být jako neskutečně milá, s rodiči dětí jsme se neustále smáli a oni mě do všech věcí ihned zasvětili. Během týdne jsem poznala celou rodinu ze strany matky a všechny jejich přátele z vesnice, včetně dětí. Všichni se ke mně chovali neskutečně dobře a snažili se, abych se necítila osaměle. Ať se ale snažili jakkoliv, i tyhle chvíle musely jednou přijít.



Ačkoliv jsem měla radost, že jsem konečně zpátky ve Španělsku, slunce svítí celý den a všichni jsou veselí, stesku po domově jsem se nevyhnula. Občas jsem si kvůli dětem připadala naprosto zoufalá a frustrovaná, ze začátku mi nedávaly mnoho příležitostí bavit se s nimi, občas byly dny, kdy zmizely ven s kamarády, vrátily se na večeři, a pak zase zmizely. Frustrace level 100.

Když jsem se ale přes to všechno dostala, začala jsem si to užívat. Koneckonců, komu se poštěstí dostat se do rodiny, která ho vezme sebou na dovolenou k moři, kde ho tahá po vodních parcích a restauracích? Když jsme se vrátili domů do vnitrozemí, jedna rodinná přítelkyně mě představila svou neteř, která byla jen o tři roky starší než já. Od té chvíle jsem si přála zůstat alespoň o měsíc déle.

Když jsem se poslední večer se všemi loučila, byla jsem z toho všeho smutná. Jak je možné, že když se věci zlepšují, musí vše najednou skončit? Odletěla jsem na začátku týdenních oslav vesnice (na počest nějaké svaté, co byla patronkou vesnice), ve chvíli, kdy jsem poznala mladé a přátelské lidi, kteří mě ihned přijali mezi sebe. Jediné, co mi zůstalo, jsou fotky a spoustu vzpomínek. Ačkoliv se to na začátku nezdálo, byl to vskutku zážitek na celý život. Být au-pair mi dalo víc než jen peníze, poznala jsem nové lidi, kulturu a zvyky. Rozšířila jsem si obzory a nyní mám o jedno kouzelné místo na světě navíc, kam se můžu vždycky vrátit.


Amelia Grayová restauruje staré hřbitovy a píše blog o všem, co souvisí s tradicí pohřbívání na americkém Jihu. Kromě toho má také schopnost vidět duchy, o čemž však - na rozdíl od těch prvních dvou věcí - málokdo ví. Poté, co se málem stala obětí pomateného vraha, vezme Amelia zakázku na obnovu starého hřbitova v městečku Asher Falls v Jižní Karolíně. Brzy však začíná mít neblahé tušení, že se zde ocitla z úplně jiného, mnohem temnějšího důvodu… 
Proč se na dně Zvonkového jezera nachází ještě jeden hřbitov? Proč to Ameliu pořád táhne ke hrobu, který objevila v lese? Jako by Asher Falls, tomu chřadnoucímu království, někdo sežral duši. Lidi, domy, dokonce i samotný vzduch, všechno jí zde připadá poskvrněné, nasáklé zlem. K obnově může dojít ale jedině tehdy, pokud nejprve Amelia objeví pravdu. Pravdu o Asher Falls - i pravdu o sobě samotné… (bux.cz)

Když jsem poprvé četla Okřídlenou duši, byla jsem vyděšená a po nocích se bála vylézat z postele, konec konců, pravděpodobnost, že budu mít za dveřmi tajemného sexy týpka Devlina byla přeci jen menší, než že tam bude postávat bloumající duch nějakého nebožtíka, buďme realisti! I přes to všechno mě ale příběh nadchnul a já si nutně musela přečíst Království. Prostě otázka života a smrti.

Tou se taky stal Ameliin příchod do malého, zapomenutého městečka Asher Falls v Jižní Karolíně, kde přijala zakázku na rekonstrukci hřbitovu Trnová brána, aby na chvíli zapomněla na Dubový háj a především na Johna Devlina. Nic však není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá, Asher Falls totiž skrývá mnohá tajemství, o která se nikdo z tamních obyvatel nehodlá dělit. Je tedy na Amelii, aby odhalila nevyřčené a postavila se tváří v tvář nejen hordě duchů, ale zejména sama sobě a pravdě o její rodině…

Je opravdu podivuhodné, jak se autorce podařilo z celé knihy vyřadit Devlina, aniž by to mělo negativní dopad na Amelii a na jejich vztah. Aby to ale holka neměla tak lehké, i v Asher Falls žijí muži, konkrétně jeden pohledný, zámožný a tajemný jménem Thane Asher. A navíc za sebou netahá žádné duchy, což je docela významné plus. Thane mi bohužel přišel až přehnaně dokonalý a tak moc se Amelii snažil vetřít do přízně, že jsem si ho příliš neoblíbila. Vlastně si ani nejsem jistá, jestli jsem si vůbec někoho při čtení oblíbila, Asher Falls je totiž taková novodobá Sodoma Gomora, takže je těžké si tam někoho zamilovat, snad až na Anguse, statečného psa bez uší.

Království jsem přečetla za dva dny, je to opravdu čtivé, zábavné a zároveň strašidelné a napínavé, což znamená, že i když máte ze Zvonkového jezera hrůzu, zvědavost vás nutí otáčet stránky a číst dál a dál. Nejvíce mě asi bavilo to, že jsem po celou dobu čtení nevěděla, co čekat, měla jsem tisíce otázek a málo odpovědí. Autorčin styl psaní mi opravdu vyhovuje, příběh je plynulý a nijak složitě napsaný, jedinou výtku bych snad měla ke konci, který měl, tak jako v Okřídlené duši, příliš rychlý spád. Po celou dobu čtení jsem se připravovala na pořádnou akci, a pak bylo bum, prásk, zvonec a konec.

I přesto si ale myslím, že se Království opravdu povedlo a svou starší sestru předčilo mnohonásobně. Navzdory tomu, že jde o duchařinu, si myslím, že knihu ocení i strašpytlové jako jsem já, protože zvědavost je zkrátka silnější. Knihu bych doporučila jakékoliv věkové kategorii, jsem si jistá, že nezklame.


Tímto bych ráda poděkovala Knižnímu klubu za recenzní výtisk. Děkuji!

Království - Amanda Stevensová


Království - Amanda Stevenson
Počet stran: 358
Rok vydání: 2012 (US) / 2013 (CZ)
Překlad: Věra Klásková
Vydavatelství: Knižní klub
Hodnocení: 4/5

Amelie pracuje jako restaurátorka hřbitovů a celý život vídá duchy. Otec ji však naučil, aby před nimi nikdy nedala najevo, že ví o jejich existenci. Pokud by tak učinila, okamžitě by se k ní připoutali a okrádali ji o její životní energii. Tak jako je tomu v případě detektiva Johna Devlina, se kterým naváže spolupráci, když se na hřbitově začnou objevovat mrtvoly. Vodítka obsažená v náhrobní symbolice, jež Amelii zanechává vrah, ji sice dovedou blíž k pravdě, ale také k zjištění děsivé úlohy, kterou má v celém případu sehrát ona sama. Žal a zoufalství dokáže k člověku připoutat melancholickou duši, ale i bytost naplněnou děsivou nenávistí… a ta může sahat až za hrob.

 Když zapadne slunce a nastane tma, z čeho máte největší strach? Třeba já se bojím tmy, duchů a hřbitovů. Okřídlená duše tedy pro mě byla jednoznačně must-have numero uno. Nepatřím mezi fanoušky hororů a ani nepořádám půlnoční spirituální seance v lese, takže jsem si připadala jako masochista, když jsem si nechala poslat Okřídlenou duši. Nicméně jsem se rozhodla tomu dát šanci a abych se vyhnula nočním můrám, po vzoru Ameliinýho otce jsem si stanovila jasné pravidlo: Číst knihu jen a pouze ve dne.

Se čtením jsem samozřejmě začala a skončila pozdě večer. Navzdory mé hrůze z duchařin mě kniha nadchnula a rychle vtáhnula do děje. Hned na prvních stránkách se seznamujeme s Amelií a jejím malým tajemstvím, které z ní udělalo vlka samotáře a Hřbitovní Královnu. Jako restaurátorka hřbitovů je naprosto spokojená, že může pracovat osamotě, dokud déšť neobjeví mrtvé tělo, povalující se ladem skladem v místech, kudy celé dny chodila.

V tu chvíli se na scéně objevuje sličný, dobře stavěný a nesmírně přitažlivý detektiv John Devlin, který je připravený záhadu přibývajících mrtvých těl objevit a udržovat krásnou Amelii v bezpečí. Ale protože se kniha jmenuje Okřídlená duše a ne Fifty Shades of Grey, John Devlin má háček. Vlastně dva k sobě připoutané háčky v podobě nádherné, mladé ženy a malého děvčete. Což může být pro někoho, kdo se má duchům vyhýbat, docela problém.

Problémy ale neměla jen Amelie, ale i já a to především s tím, abych se vypořádala se strachem, když se mě při čtení zmocňovala zvědavost, kvůli které jsem nemohla přestat otáčet stránkami. Byla jsem nadšená a zároveň frustrovaná, že nedokážu odhadnout, kdo je vrahem. Celé mé hádání i ztěžoval fakt, že o náhrobní symbolice vím asi tolik jako o kvantové fyzice. Pokud něco takového vůbec existuje.

Co mě při čtení naprosto ubíjelo, bylo Devlinovo zabedněné chování (ta holka tě chce, ty blbečku!!!) a celý ten jejich vztah-nevztah. Na druhou stranu to zas autorce nemůžu vyčítat, popsala typického chlapa z masa a kostí…

Číst Okřídlenou duši bylo jedno velké překvapení. Jakási kombinace smrtelného strachu, nesmírné zvědavosti a jednoduchého stylu psaní mě donutila pročíst se až na samotný konec. Ačkoliv tedy nepatřím mezi fanoušky duchařin, Amanda Stevenson si mě rozhodně získala a očekávám, že další díly budou ještě lepší. Mezi tou hromadou upírů a dystopií by se tahle série rozhodně neměla ztratit, zvlášť, když ji mohou ocenit nejen mladí, ale i ostatní čtenáři všech věkových kategorií.


Tímto bych ráda poděkovala nakladatelství Knižní klub ze recenzní výtisk. Děkuji!


Okřídlená duše - Amanda Stevensonová


Série: Graveyard Queen #1
Počet stran: 368
Překlad: Věra Klásková
Rok vydání: 2011 (EN) / 2012 (CZ)
Vydavatelství: Knižní klub
Hodnocení: 4/5

Tania Crosse - Dívka z přístavu


Počet stran: 344
Rok vydání: 2012 (CZ) /2004 (UK)
Nakladatelství: Ikar
Hodnocení: 5/5


Rebecca Westbrooková je mladá, svérázná dívka, která když si něco umane, jde si bezhlavě za svým cílem. Tím je sňatek s mladým Thomasem Masonem, který však nedostane šanci ucházet se o Rebeccu do doby, než bude schopen zaopatřit sebe, svou rodinu a případně i svou manželku tak, aby žila v blahobytu a ne v bídě, ve které je Thomas nucen vyrůstat. Rebecca si však vezme do hlavy, že na Thomase nechce čekat věčně a že pokud s ním otěhotní, vše se urychlí.

Mezitím do přístavního městečka přijíždí světaznalý námořní kapitán Adam Bradley, který si rychle získá respekt všech obyvatel, a to především díky svému dobrému vychování, laskavosti a smyslu pro spravedlnost. Jediná Rebecca jím hluboce opovrhuje a nelibě nese pozornost, kterou jí kapitán prokazuje. Ve chvíli, kdy Adam pochopí, že u ní nepochodí, odjíždí pryč. Cesty boží jsou však nevyzpytatelné, a tak se mladí hrdinové zanedlouho setkávají, tentokrát za úplně jiných okolností...


Dramatický, romantický příběh se odehrává v době viktoriánské Anglie v přístavním městě Morwellham, který skutečně existuje, o čemž se autorka zmiňuje i v úvodní řeči. V příběhu se pak odráží historie města: od jeho vzestupu až jeho k pomalému úpadku, a to především vlivem industrializace a modernizace.

Do této romantické doby autorka zasadila postavy, jenž si každý čtenář okamžitě zamiluje - alespoň v mém připadě tomu tak bylo. Adama jsem si oblíbila od samého začátku především pro jeho galantnost, dobré mravy a zlaté srdce. Zároveň ale oplýval ostrým jazykem a smyslem pro humor, čímž si nadobro získal mé srdce. Rebeccu, na druhou stranu, bych s chutí profackovala. Čím jsem se však ve čtení dostávala dál, uvědomila jsem si, že dívce velice křivdím, jelikož její myšlení odpovídalo mladé, naivní dívce oné doby. Postupem času si mě získala svou statečností a duševní sílou, obě postavy tak nezůstaly stejné jako na začátku, nýbrž každý z nich ušel kus cesty a v jistém ohledu se změnil, zmoudřel.

Ačkoliv se jedná o dobu, ve které se odehrává příběh Elizabeth Bennettové a pana Darcyho, při čtení máte dojem, že se Dívka z přístavu odehrává v úplně jiném světě. Nemůžu tedy posoudit, zda-li je Dívka z přístavu lepší či horší než Pýcha a předsudek, ale mohu s jistotou říci, že je opravdu skvělá a číst ji byl opravdový zážitek.


Genovi a jeho novým lidským (glupaním) přátelům se podařilo opustit ústav a utéct před nenasytnou hordou krvežíznivých lidí. Slunce, které je chrání, však nesvítí věčně a na konci dne přichází tma. A s ní přichází jistá smrt.

Druhý díl upíří trilogie nás zavádí zpět na řeku, díky které skupina získala pomalu zmenšující se náskok před upíry. Na své cestě do “země mléka a medu” narazí na lidskou komunitu, ukrytou vysoko v horách. Ačkoliv vše zpočátku vypadá ideálně, něco je špatně. Proč se v komunitě nachází jen dívky a starci? Odkud se bere všechno jídlo? Kam vedou koleje za vesnicí? Gen a Sisy jsou jediní, kteří si všimnou podivných věcí. Ostatní, zaslepeni tím, co Misie nabízí, mladou dvojici ignorují. Jak daleko musí věci zajít, než si konečně uvědomí, kde leží pravda?

Andrew Fukuda má netradiční styl psaní, kterému je třeba přivyknout. Jakmile se ale přes tento bod dostanete, nic vás od čtení neodtrhne. Navzdory tomu, že se jedná o upíří tematiku, které před nedávnem odzvonilo a nikdo o ní nebude chtít ještě nějakou dobu slyšet, Fukudova Kořist je pojatá natolik netradičně, že by málokoho napadlo ji srovnávat se Stmíváním nebo Upířími deníky. Knihy tohoto druhu jsou oproti Kořisti pohádkou na dobrou noc. Žádné milostné avantýrky či nadpřirozené schopnosti (když upustíme od kompletní existence upírů), jen holý boj o přežití.

Díky častým akcím příběh ubíhal svižným tempem, knihu se mi nechtělo vůbec odkládat a během několika hodin jsem měla dočteno. A byla jsem z ní úplně vedle - zejména z konce. Vedle jsem byla i z autorových FAKT NECHUTNÝCH popisů rozpadu (doslova) upírů - sice mi pak bylo zle, ale musela jsem ocenit jeho fantazii. Něco tak nechutného bych snad ani já nedokázala vymyslet. Čas od času jsem zvedala oči v sloup ze vztahu mezi hlavními hrdiny, ale co, to už prostě k youngadultovce patří.

Druhý díl rozhodně nezklamal. Vlastně si myslím, že dokonce předčil ten první. S Kořistí se tedy určitě nebudete nudit. Nabízí vše, co si fanoušek upírů a young adult žánru může přát - spoustu akce, záhad, nebezpečí a možná i trochu té lásky. Upíři už jsou sice otřepané téma, ale ve Fukudově podání zcela jistě ne.


Tímto bych ráda poděkovala nakladatelství FRAGMENT za recenzní výtisk. Děkuji!

Kořist - Andrew Fukuda


Série: Hon #2
Počet stran: 344
Překlad: Jakub Kalina
Rok vydání: 2013 (US) / 2014 (CZ)
Nakladateůství: FRAGMENT
Hodnocení: 4/5


Jak zůstat na živu ve světě, kde jsou lidé považováni za pochoutku a všichni touží po jejich krvi? Pravidla jsou jasná: nesmát se, nepotit se, neupozorňovat na sebe. A hlavně - nezamilovat se do jedné z nich! Gen se liší od všech ostatních. Nedokáže běžet rychlostí blesku, sluneční světlo ho nezabije a nemá neukojitelnou touhu po krvi. Není upír, je člověk. Je vybrán, aby se zúčastnil honu na poslední lidi. Jeho pečlivě utajovaný život se hroutí.

Když jsem se o Honu dozvěděla, myslela jsem, že půjde buď o horor, po kterém nebudu schopná v noci usnout, nebo o úplnou slátaninu, u které budu litovat, že jsem se do ní vůbec pouštěla. Naštěstí tomu tak nebylo ani v jednom případě.

Hon od amerického spisovatele Andrewa Fukudy je velice slibný příběh, který nás zavede do doby, kdy lidé, kterým se říkají glupani, jsou na pokraji vyhynutí, jelikož jsou loveni pro svou krev a dobré maso upíry, kteří ovládli svět. Pokud si ale představujete příběh jako směsici Edwarda Cullena a Damona Salvatora na střední škole, jste na omylu. Hon je totiž příběh, ve kterém je projeven zájem o lidi pouze v jednom jediném směru, a nic dvakrát romantického za tím rozhodně není.

Hned po prvních stránkách jsem se ponořila do příběhu a nebyla schopná přestat, autor vytvořil zcela neznámý svět se svými vlastními pravidly, bylo tak těžké odhadovat, jak se kdo zachová, ale o to napínavější bylo čtení. Hon docela vzdáleně připomíná Hunger Games, akorát je trochu víc surovější a nebezpečnější, vzhledem k tomu, že hlavní hrdina v "aréně" plné krvelačných predátorů musí žít každý den.

Čtení nové dystopie jsem si rozhodně užila, nejednou jsem zatajovala dech v situacích, kdy Genovi hrozilo prozrazení. Ke konci už jsem ani nebyla schopná přestat otáčet stránky, MUSELA jsem se dozvědět, jak příběh dopadne. Ke konci jsem byla naprosto vyčerpaná a v šoku - přesně tak, jak by to mělo u dobré knihy být (pokud je samozřejmě záměr čtenáře trochu vyděsit).

Panu Fukudovi se rozhodně podařilo napsat knihu, která přinutí čtenáře vydržet do samého konce, aby mu bylo zodpovězeno na to množství otázek, které si od začátku příběhu pokládal. Ne všechny odpovědi ale čtenář nalezne v prvním díle, a tak si budeme muset počkat na překlad dalšího dílu, který nese v originálu název "The Prey” (Kořist).


Tímto bych ráda poděkovala nakladatelství FRAGMENT za recenzní výtisk.


Hon - Andrew Fukuda


Série: #1 Hon
Počet stran: 304
Překlad: Jakub Kalina
Rok vydání: 2012 (US) / 2014 (CZ)
Nakladatelství: FRAGMENT
Hodnocení: 4/5


Po tragických událostech v Asher Falls bylo načase odjet a zapomenout - nebo se o to alespoň pokusit. Amelie se tak se svým novým čtyřnohým přítelem Angusem vydává zpět do Charlestonu, kde na ni čeká jedna nedořešená záležitost: Devlin. Krátce po příjezdu však zjišťuje, že Devlin není jediná záležitost, kterou je třeba dořešit. Malá Shani žádá o pomoc. Měla by Amelie kvůli mrtvé dceři muže, kterého miluje, porušit všechna svá pravidla?

Být Hřbitovní Královnou není zrovna lehké; když zrovna Amelii neobtěžují mrtví lidé, pak jí usilují o život ti živí. Už několikrát se dopustila té chyby, že uznala existenci bloudících duší na této zemi a ani jednou z toho nevzešlo nic dobrého. Aby se však mohla nejen ona, ale i Devlin posunout dál, je načase vyložit všechny karty a nadobro se rozloučit s minulostí. Amelie se tak rozhodne pomoc jak malé Shani, tak zavražděnému detektivovi Fremontovi. Během pátrání po vrahovi však odkrývá tajemství dávno pohřbená. Tajemství, která by ji mohly stát i život.

Poslední díl trilogie o Hřbitovní královně je opravdovou třešničkou na dortu celé série. Autorce se podařilo to, v čem jiní spisovatelé pohořeli: udržet čtenářovu pozornost a dotáhnout příběh až do dokonalosti.

Hned po prvních stránkách jsem se ocitla zpět v Charlestonu a netrpělivě otáčela stránky, abych se dozvěděla, jak to nakonec mezi Amelií a Devlinem dopadlo. Uspíšit příběh a udělat velkou a šťastnou svatbu by ale zřejmě bylo pro autorku příliš mainstream, takže něž jsem se dobrala samotného konce, měla jsem hlavu plnou duchů, krve, afrických kořenů a divných lidí. Kupodivu jsem z téhle podivné směsice byla opravdu nadšená.

Navzdory mému strachu jsem se od knihy jen těžko dokázala odtrhnout, příběh pozvolna vydával své odpovědi,a všechno tak konečně začalo do sebe zapadat. Poslední kapitoly jsem četla s pusou otevřenou dokořán. Jestli autorka něco opravdu vychytala, pak to byl moment překvapení. Celou dobu jsem byla přesvědčená o něčem, co se ve finále ukázalo být naprosto mizerným odhadem. Po přečtení mě dostihla lítost z další dočtené série.

Číst Proroka byla tedy vážně jízda. Obavy, které jsem měla při čtení prvního dílu, se rychle vytratily a dostavilo se neutuchající nadšení z celé série. Amanda Stevenson vytvořila vskutku originální sérii, do které dokázala skvěle zakomponovat napětí, lásku a nadpřirozeno tak, aby z toho nevzniknul laciný příběh, který by jistě brzy upadnul v zapomnění. Knihu bych bez váhání doporučila každému, kdo umí číst. Jsem totiž živoucím důkazem toho, že i největší strašpytlové s předsudky si mohou zamilovat příběh o hřbitovech a mrtvolách.


Tímto bych ráda poděkovala nakladatelství Knižní klub za recenzní výtisk. Děkuji!


Prorok - Amanda Stevensová


Série: Hřbitovní královna #3
Počet stran: 351
Rok vydání: 2012 (US) / 2014 (CZ)
Překlad: Věra Klásková
Nakladatelství: Knižní Klub
Hodnocení: 4/5



Probudit se v temné kleci a neznat svou minulost smrdí víc než plopák dospívajícího čóna. Žádná zpáteční jízdenka neexistuje, pokud tedy někdo něčemu nerozumí, moc bych se tím nevzrušovala, všichni se časem naučí vše, co je třeba a zvyknou si. Jediný způsob, jak se odtud dostat ven na svobodu je vyřešit hlavolam: jak uniknout z Labyrintu bez pomoci Ariadniny nitě?


Když se Thomas probudí ve výtahu, zjišťuje, že si nepamatuje nic ze svého předchozího života. Jediné, čím si je naprosto jistý, je jeho jméno a fakt, že se dostal do své nejhorší noční můry. Až na to, že se nemůže probudit, protože ve skutečnosti nespí. Ono se to totiž opravdu děje.

Na Place se seznamuje s několika desítkami dospívajících chlapců, z nichž několik prožívá stejnou noční můru už více než dva roky, což je doba, po kterou se placeři snaží najít východ a přitom se nenechat zabít rmuty, kteří po západu slunce vyráží na lov všech, kdo se nedostal před uzavřením brán do bezpečí. Všichni placeři se za tu dobu naučili jistému druhu rutiny: ráno vstát, nasnídat se a jít pracovat. Do doby než se objevil Thomas. Hned druhý den po jeho příjezdu se výtah znovu aktivuje a navzdory měsíčnímu intervalu přiveze další osobu - dívku. Pak se věci začnou měnit.

První díl světově úspěšné dystopie své čtenáře okamžitě vtáhne do děje a nechává je prožít stejné peklo, jaké prožívají všichni placeři. Nikdo ničemu nerozumí, nic nedává smysl. Spolu s Thomasem tak čtenář zjišťuje, jak celé toto místo funguje, když už ale začíná mít ve věcech jasno, objeví se nové komplikace. Během čtení se mi tak v hlavě rojily desítky otázek, které si určitě pokládal každý nový placer: Kdo je tam dostal a proč? Jsou více v bezpečí uvnitř nebo venku? Jaký je svět mimo labyrint? Existuje vůbec cesta ven?

Má zvědavost mě poháněla vpřed, počet stránek do konce se rychle tenčil a já konečně začala dostávat alespoň nějaké odpovědi. Autor je však lišák prohnaný a nic svým čtenářům nedal jen tak. Žádný pocit zadostiučinění se tak po nově nabyté informaci nedostavil, protože kvůli ní vznikaly další a další otázky. Odložit knihu byl tedy úkol téměř nemožný.

Autor stvořil svět plný tajemství, do kterého zasadil mladé lidi, kteří se chovají úplně stejně jako my všichni: snaží se vybudovat komunitu, nastolit řád a přežít. Jakmile přijdou změny, všichni dostanou strach a každý reaguje jinak. To je možná důvod, proč jsem se všemi placery tolik sympatizovala - nebyli to odvážní hrdinové, kteří by bez rozmyslu vyrazili do předem prohrané bitvy; někteří dostali strach, někteří se dočista zbláznili a jiní byli ochotni riskovat. Bylo tedy téměř nemožné odhadnout, jak se bude dál příběh odvíjet, za což jsem byla autorovi opravdu vděčná, jelikož jsem si díky tomu čtení nesmírně užila.

Více než 350 stran příběhu uteklo jako nic a já jsem se, naprosto zničená a frustrovaná, konečně dobelhala do cíle, který mě samozřejmě dorazil. Není divu, že je Labyrint: Útěk tak úspěšný, autorovi se podařilo udržet čtenářovu pozornost do samotného konce, a následně ho pak navnadit na další pokračování. Dashner si tak nasadil laťku pěkně vysoko a upřímně doufám, už kvůli všem placerům, že zbylé dva díly zvládnul stejně dobře nebo ještě lépe. Knihu bych neváhala doporučit čtenářům všech věkových kategorií, je to vskutku strhující příběh, který nemůže nikoho nechat chladným.


Ráda bych poděkovala nakladatelství YOLI za recenzní výtisk. Děkuji!



James Dashner - Labyrint: Útěk 

Série: Labyrint #1
Počet stran: 360
Rok vydání: 2009 (US) / 2014 (CZ)
Překlad: Petr Kotrle
Nakladatelství: YOLI
Hodnocení: 4/5