Mladí hrdinové se v bezpečí dostali ze smrtícího Spáleniště, kde byli svědky ničivé erupce, nákazy, která postihuje lidský mozek. V bezpečí, mezi zdmi ZLOSINu, už zbývá jediné: vrátit Placerům paměť a dokončit lék. Thomas přežil Labyrint i Spáleniště a se svými přáteli je odhodlán přežít. Komu ale věřit? Je ZLOSIN opravdu dobrý?

Thomas, Minho, Newt, Jorge a Brenda putují do chráněného města Denver, kde žijí imunní, aby nalezli pomoc. Pomoc v boji proti ZLOSINu, pomoc v hledání léku. I po všech těch strastech však stále nemají vyhráno. Ne všichni ze skupiny jsou imunní, ne všichni mohou přežít. Čas se krátí, Thomas a jeho přátelé jsou odhodláni postavit se čelem ZLOSINu a skoncovat to navždy. V tom jim může pomoci staronový přítel, který je po příjezdu do Denveru kontaktuje. Jak ale můžou Placeři vědět, že to není jen další proměnná?

Poslední díl úspěšné trilogie Labyrint od Jamese Dashnera nabízí napínavé rozuzlení celého příběhu o ničivém viru a mladých hrdinech, kteří měli nevědomky spasit svět. Příběh nabíral od začátku obrovský spád, stále se něco dělo a přicházely nové a nové situace, kterým chtě nechtě museli Placeři  čelit. Při čtení jsem se rozhodně nenudila, za každou stránkou jsem s hrůzou očekávala smrt oblíbené postavy, nebo se snažila přijít na to, jak to celé asi skončí. Bude to dokonalé vyvrcholení příběhu v doprovodu orchestru a ohňostroje, nebo to bude totální fiasko? Upřímně jsem doufala v první možnost. Naštěstí k té druhé nedošlo. Ale orchestr, ohňostroje a slzy to taky zrovna nebyly.

Bonusové body autor dostává za Minha, jak jinak. Když tenhle prostořeký miláček promluvil, bylo o zábavu postaráno. To samé se ovšem nedalo říci o ostatních. Občas jsem při čtení měla pocit, že místy byly některé situace nepřirozené a reakce hrdinů na ně nepřiměřené. Ačkoliv se příběh vyvíjel kupředu, na spoustu věcí jsem nedostala odpověď -  je to jako kdyby se autor snažil vyřešit každou záhadu tak, že tu a tam něco rychle sesmolí. Problém je, že TO MÁLO PROSTĚ NESTAČÍ. Příliš mnoho otázek a příliš málo odpovědí.

Postavy nedostaly příliš velký prostor. Teresa měla malý vstup, Brenda se naopak cpala úplně všude. Zbytek Placerů dělal křoví, z čehož jsem byla docela zklamaná. Konec byl jakýmsi kompromisem, kterým se autor vyhnul katastrofě, kterou někteří spisovatelé nedokázali odvrátit. Ale žádná sláva to nebyla.

Vražedná léčba nebyla špatná, ale byla pro mě tak trochu zklamáním. Čekala jsem velký konec a dostala jsem...prostě jen konec. Nicméně při čtení jsem se rozhodně nenudila, příběh mi rychle ubíhal  a když se to vezme kolem a kolem, nebylo to tak zlé. Jen jsem od Dashnera čekala víc.


Tímto bych ráda poděkovala nakladatelství YOLI za recenzní výtisk. Děkuji!


James Dashner - Vražedná léčba


Série: Labyrint #3
Počet stran: 311
Rok vydání: 2011 (US) / 2015 (CZ)
Překlad: Petr Kotrle
Nakladatelství:
Hodnocení: 3/5




"Of all the books in the world, the best stories are found between the pages of a passport."

Není to ani týden, co jsem se vrátila z cest a už mám potřebu znovu odjet. Prozkoumávat nová zákoutí, poznávat nové lidi, posouvat své hranice, zkoušet nové věci. A o tom všem byl můj pobyt v Portu.


Když mi před 4 měsíci někdo navrhnul, abych se přihlásila na letní školu, ani ve snu mě nenapadlo, že to bude takové. Organizační tým se o nás postaral na sto procent, zamluvili kvůli nám celý hostel, ukázali nám nejlepší místa na jezení a zábavu, zajistili zajímavý akademický program. Ale především  vybrali neskutečně skvělou partu lidí z více než deseti zemí Evropy, kteří nebyli jen zarytí nerdi, ale studenti, se kterými byla neskutečná zábava. Konec konců, když vám Ital během propařené noci začne dělat italské jídlo někdy okolo čtvrté ranní, už by se to dalo označit za zábavný týden, ne? :-)

Nicméně zpět na začátek. Poslední den osamotě jsem strávila touláním se městem, navštívila jsem nádherný Lello Bookstore, který je považován za jeden z nejkrásnějších a nejstarších knihkupectví na světě. Překvapivé však pro mě byl fakt, že toto knihkupectví a celé Porto obecně je spjato i s osobou J.K.Rowling, která zde jeden čas pobývala a v mnohém našla inspiraci do svých knih o Harrym Potterovi - počínaje knihkupectvím, konče silnou tradicí studentských zvyků, které v Portu panují.

Knihkupectví bylo skutečně okouzlující, ačkoliv nacpané turisty a anglické literatury tam bylo pomálu. Vrátné vstupné v podobě odečtení částky u pokladny při koupi knihy jsem tak nevyužila a po dobré půl hodině a stovce špatně vyfocených fotek jsem se vydala dál.

Pokud by vás přepadnul hlad, pak vřele doporučuji zajít o ulici níž do Rua Galería de París (kde to mimochodem v noci skutečně žije), kde se nachází restaurace/bufet, která nabízí polední menu za neuvěřitelných 4.50 euro (pokud se chcete normálně najíst, vyjde vás to na cca 7-8 euro)! Na talíř vám naloží hromadu všeho, na co si ukážete, v horkých dnech vám nad hlavou bude foukat větrák a během jídla se můžete zaposlouchat do tónů klavíru, na který tam hraje místní. Dekorace restaurace jsou dost bizardní, ale na fotku skvělé.



Mým původním plánem bylo začít psát články na blog, a tak jsem ráno vzala notebook do tašky a doufala, že někde narazím na kavárnu (den byl skutečně ošklivý, bylo zataženo a z nebe padalo cosi, čemu v Portu říkali déšť, nicméně osobně bych to nazvala větší formou rozprašovače na květiny než deštěm). Nestalo se tak. Když vynechám Costu Coffee, kterou jsem náhodou objevila až o pár dnů později, nenarazila jsem na jedinou kavárnu-kavárnu, jako máme tady v Čechách. Všude byly restaurace, kde si každý mohl dát kávu, nebo se rovnou naobědvat, ale žádný tichý koutek s koženými křesly a nekonečným přísunem dat a dobrůtek. Když už jsem tedy kapitulovala a rozhodla se zajít alespoň do Starbucksu, zjistila jsem, že ani ten tam nemají. Konečně jsem tedy přestala ignorovat znamení z nebes a vydala se na byt.


Tam jsem se potkala s majitelkou bytu, moc milou paní, která mi doslova vynadala, že sedím doma na zadku, když je Porto tak nádherné. Vzala mi mou mapu, zakroužkovala každé zajímavé místo, popsala jak se tam dostanu a s tím mě poslala pryč (ještě jsem dostala možnost se osprchovat, ale když už se jí zdálo, že zase jen vysedávám, ozvalo se z kuchyně: "Cristina, get out!"). Slunko vysvitlo, času moc nebylo, a tak jsem se vydala navštívit Atlantik. 

Praia de Matosinhos
Na kamenité pláži foukal silný vítr, ale to mi nezabránilo se spokojeně usadit na kameni a pozorvat vlny. Nevím, jestli jsem kdy zažila lepší pocit, než je sezení na pláži a pozorování vln. Člověk je najednou doopravdy jen sám se sebou a svými myšlenkami. A co si budem povídat, vždycky je o čem přemýšlet ;-). 

Brzy na to jsem se na pláži setkala s dalšími účastníky letní školy a putovala s nimi zpět na hostel, kde jsme měli skvělou večeři na střeše hostelu s výhledem na město. Co víc si jen přát? :-)