Když jsem poprvé v knihkupectví spatřila novou podobu Harryho Pottera a Kamene Mudrců, srdce mi na chvíli vynechalo. Kniha nové podobě vděčí lustrátorovi Jimovi Kayovi, který jí vdechl nový život. Od první pohledu je očividné, že je zacílená na mladší čtenáře (ačkoliv, buďme upřímní, kdo potřebuje "být přilákán" na takový skvost?), což ale ani trochu knize neubírá na atraktivitě. Z mého pohledu je to naprosto skvělý kousek do sbírky. Ale když už jsem si ho koupila...co bych si ho nepřečetla znovu :-).


Na novém vydání se kromě ilustrací změnil i formát textu, který je na každé stránce rozdělen do dvou sloupců a navíc s větším řádkováním. Navíc mám dojem, že je příběh zkrácen, ale za to bych ruku do ohně nedala. 

Co se týká obsahu, asi nemá cenu Harryho Pottera představovat :-). Při čtení jsem se najednou vrátila do svého dětství a díky obrázkům nadšeně otáčela stránky a nemohla se dočkat dalších ilustrací. Obrovským plusem je fakt, že Jim Kay ztvárnil postavy, které opravdu odpovídají knize a nepodobají se příliš filmovým představitelům (i když Alan Rickman by nevadil...sop sop).  Bradavice najednou na stránkách doslova ožily a čtení bylo úplně o něčem jiném. 


Abych přiznala, musel to být to docela bizardní pohled: dospělá holka, co cestuje po městě a v rukou drží obří knihu, u které při pohledu blíž pozorovatel zjistí, že jde o Harryho Pottera a ještě k tomu s obrázky :-D. I děti záviděly :-D.


Ačkoliv je tedy cena knihy krapet vyšší (399,- Kč), jsem toho názoru, že se určitě vyplatí do knihy investovat. Děti zaručeně nadchne a pro starší fanoušky je to skvělý dárek (KTERÝ JSEM POD STROMEČEK NEDOSTALA A MUSELA SI HO KOUPIT SAMA). Za mě tedy nezaujatých pět hvězdiček, sto procent, jedenáct Týn z deseti. Kupte to. Ukradněte. To je jedno. Tohle potřebujete mít doma!! 


Když jsem se dneska chystala už třetím dnem do práce, snažila jsem se myslet pozitivně. Všechno půjde jako po másle, sklenice je z poloviny plná blah blah blah. Sníh roztál, byla mi zima a já bych raději zůstala zalezlá v posteli s knihou v ruce.

Při pohledu na hodinky jsem zjistila, že mám ještě trochu času. A něco sladkého by bodlo. Stokrát můžu děkovat své intuici za takové rozhodnutí. Byla to poslední skvělá věc, která se mi stala. Pak to šlo nějak z kopce.

Můj cheesecake co věděl, že ho budu potřebovat.
Je to už půl roku, co jsem začala pracovat jako servírka ve skvělém podniku se skvělým kolektivem. Co víc si přát? Jo Zubničko, možná bych měla nějaký to přání. Já vím, že mi zuby nepadají - zatím - ale udělala bys obrovskou službu lidstvu. Nauč prosímtě lidi oceňovat servis.

Než jsem "přešla na druhou stranu stolu", nikdy jsem se moc nad spropitném nezamýšlela. Jakožto studentka, co měla občas hlouběji do kapsy, jsem i tak sem tam něco nechala. Když jsem byla spokojená, samozřejmě. Když ne, tak se nebylo o čem bavit.

Pořádně jsem se nad tím začala zamýšlet až nedávno, s příchodem do nové práce. Tam je totiž většinová část výdělku založená na spropitném. Což je svým způsobem zároveň velice motivující - prostě se musíte zatraceně snažit. Navíc díky příjemnému prostředí, rodinné atmosféře a kořenům, sahajícím až do vzdáleného Mexika, je zde větší prostor pro komunikaci a přátelský přístup (víc o tom ale jindy, teď chceme hejtovat). Baví mě to, chodím si do práce odpočinout, pobavit se jak s hosty, tak i s přátely a kolegy. O to je to ale horší, když se z pohody stane těžká frustrace.

To máte tak, že přijde větší skupina lidí. Usadí se a dělá, že jste vzduch. A proboha, proč já vlastně musím dýchat stejný vzduch jako ona? No, aspoň mi donese to jídlo. S úsměvem se snažím pomoci, konec konců, je to má práce a já svou práci miluju. Když už si konečně vyberou, co chtějí a vyřknou svá přání, potichu odcupitám pryč a posílám je počítačem Santovi-kuchařovi do kuchyně, aby je vyplnil.
Zatímco jim od pusy upadávají kusy jídla a hlasitě se baví mezi sebou a úspěšně mě ignorují, odklízím nepotřebné ze stolu. Mojí prací je být bavičem, rádcem a ninjou, když je třeba.
Po jídle hodinu vysedávají, odmítají jakékoliv nabídky na dezert či další jiné občerstvení. Prostě jen sedí s prázdnýma rukama, klábosí a nic nechtějí. Jen sedět v tom teple a povídat si, dokud nebude čas se přesunout na party.

Ve chvíli, kdy přijde na placení, rozjede se obrovská debata o tom, jak, čím a kolik. Nakonec se dohodnou, že se účet rovným dílem rozdělí. Výsledný díl zaokrouhlí směrem nahoru, protože když už jsem je obsloužila, tak snad doplatím i ty desetiny, ne? Přeci bych je neokradla. A pak přichází minuta pravdy. Jeden po druhém platí do koruny. Slečna se cítí být v rozhazovačné náladě, a tak mi k dobru nechá 5 korun. Pánovi po ní ale chybí 2 koruny (chtěl mi tím ulehčit život, ne že by neměl dostatek peněz), a tak mu slečna s mávnutím ruky poví, ať si nedělá starosti, že mi dala pět, tak si to z toho odečtu. Nevěřícně na ně zírám. Hrdost, ani slušnost mi to nedovolí, přeci jen, spropitné je dobrovolný akt ze strany hosta, který tím projevuje míru spokojenosti se servisem, který mu byl poskytnut. Ale jako fakt??!

Skupina se s mávnutím ruky odebere pryč.
Účet: 1604 Kč.
Spropitné: 3 Kč.
Protože ty dvě si přeci odečetl z peněz, které mi slečna dala navíc.

V takových chvílích upadám do depresí a zmocňuje se mě obrovská frustrace. Celý večer se snažím, dělám první poslední (a s čistým svědomím můžu říct, že v tom, co dělám, jsem dobrá) a ve finále se mi sotva dostane "díky" a pár drobných v ruce. A mně nezbývá než si jen povzdechnout a věřit ve vyšší dobro, nízkou karmu a informované lidi, kteří ví, že je to prostě správné odvděčit se číšníkovi/servírce za extra servis, který jinde nedostanou.

Co z toho plyne?

Choďte tam, kde si to můžete dovolit kde si můžete dovolit zaplatit útratu a servis. Nemluvím o hospodě, kdy před vás položí tuplák, z něhož vyprchala pěna už minulý týden a na okrajích na vás kouká rtěnka Boženky Příhodů. Mluvím o podnicích, kde když vstoupíte, víte, že tam nejste naposledy. Že je vám tam fakt dobře a to nejen kvůli jídlu a pití, ale i lidem, kteří tam pracují.

Není povinností hosta dávat spropitné, ale pokud máte dojem, že si ho opravdu zaslouží, opravdu to oceňte. Pokud vám na stole přistane účet na 1998 Kč, neoceňujte skvělý výkon obsluhy slovy "dva tisíce, bylo to skvělé, jsme opravsu spokojení, drobné si nechte". Prostě to nedělejte. Je to urážlivé, degradující a frustrující. Zvlášť když se v takovém duchu nese i zbytek večera.











Zkouškové se pomalu a jistě blíží ke zdárnému konci, a tak jsem si před poslední zkouškou rozhodla vyhodit si z kopýtka a taky zažít trochu socializace po nekonečných dnech strávených v díře mezi čtyřmi zdmi. První zastávkou bylo nákupní centrum - přeci jen, na frustraci je to zřejmě ideální...pokud neprojdete celý obchoďák a nezjistíte, že nikdo Vaše peníze nechce. 

Svátky utekly jako voda a po Novém roce mi na dveře zaklepal můj nový společník - stres. Následujících pár let mě bude strašit zkouškové, což ve zkratce znamená hromada učení, 4 bílé zdi a výraz, kterým se nejspíš nikomu nezavděčím. Ale co se dá dělat, jednou jsem se dala na studia, tak musím brát to dobré i to špatné...
Navštěva hlavního města Vietnamu, Ha Noi.