Jak je možné, že někdy tři hodiny se zdají být věčnost, ale týden vždycky uteče jako voda?

Jak už jsem zmiňovala v předchozích příspěvcích, stal se ze mě foodie. Ale někdy je třeba prasárničkám (protože navzdory tomu, jak jsou burgery a další věci dobroučké, jsou to stále prasárničky, po kterých se zvětšuje...objem celého těla) učinit přítrž a trochu se (z)krotit. Mám už jen dva měsíce na Whole30, ale než se do toho pustím, napadlo mě, že by nemuselo být od věci se začít dávat do pořádku už teď. Přeci jen přechod masožravce na vegetariánské jídlo nelze udělat jen tak ze dne na den a na pořád, je třeba pěkně postupně.

A tak jsem otevřela "Lahodně s Ellou" a po více než půl roce opět navázala na čtení její veganské kuchařky. Kupodivu kniha krom hromady informací nabízí i skvělé recepty, které jsem musela s jistou modifikací (tedy přidat nějaký ten kousek masa) vyzkoušet.


A tak se nějak stalo, že jsem začala žít na týden na zdravé stravě jako normální člověk. Objevila jsem Quinou (už půl roku mi tu ležel neotevřený balíček) a uvařila si k večeři Quinoový Tabbouleh podle Elly. Nejenže jsem se neotrávila, ale dokonce to chutnalo vážně skvěle! Kdo by řekl, že trocha quinoy, rajčete, koriandru a tahini udělá tolik.Abych ale neumřela za dvě hodiny hlady, tak jsem si tam přihodila kuře. Lahůdka to byla :-)). 


Ráno jsem pak vyzkoušela další recept a to ovesnou kaši s kokosovým mlékem. Klasickou ovesnou kaši už jím nějaký pátek, ale nikdy mě nenapadlo to hodit na pánev s kokosovým mlékem a banánem a pak přidat ještě mandlové (nebo arašídové) máslo. A nakonec nějaké kyselé ovoce (maliny jsou ideální) a mandle. Boží jídlo hned po ránu! Od té doby se těším už večer na to, až si dám ráno snídani :-)). 


Posledním Ella-testem byl pudink z mražených lesních plodů, banánu a s chia semínky. Ten bohužel neztuhnul jak měl, a tak mě ráno čekalo spíš smoothie :-D 



I tak jsem ráda za tyhle pokusy, protože to znamená, že zkouším nové věci a nejím jen to, co vždycky. A Ella je živým důkazem toho, že i zdravé věci můžou být neskutečně chutné :-))



Dnes začal oficiálně semestr a tak jsem v tom všem shonu úplně zapomněla na weekly stuff. A přitom byl ten týden tak zajímavý! 

Hned v úterý se konal TED Live Opening Ceremony in Cinemas, který přímo přenášel na plátno kin po celém světě vše, co proběhlo na konferenci v Kanadě. A co že je vlastně TED? Jedná se o neziskovou organizaci, která byla vytvořena s účelem šíření myšlenek z celého světa do celého světa. Za zkratkou pak stojí Technology (technologie), Entertainment (zábava), Design. Před více než 30 lety začala první konference a od té doby se TED i jeho myšlenky šíří do všech koutů světa. Já sama jsem náhodou na stránku narazila několik let zpátky a sledování TED videí považuji za jedno z nejpřínosnějších věcí, které může člověk na internetu dělat. Mým osobním favoritem je TED talk Sira Kena Robinsona na téma kreativita dětí a správnost vzdělávacího systému (má to přes 37 milionů zhlédnutí). Každá konference má pak vždy nějaké téma. Tématem na letošním TEDovi v Kanadě byl SEN (Dream). 


Když se ke mně dostala informace, že je možné vidět v přímém přenose na plátně konferenci, neváhala jsem a s kamarádem se vydala do Scaly, nechala na pokladně nekřesťanské tři stovky a šla se kulturně obohatit. Jestli jsem někdy nelitovala utracených peněz, tak to bylo v úterý večer při sledování konference. 


Je neuvěřitelné, co lidé dokážou, jak myslí a především, jak to skvěle umí předat. Takovým tím těžce inspirativním stylem, díky kterému jsem po dvou hodinách vyšla naprosto nabitá energií, plná dojmů a s chutí změnit celý svět. 

Za zmínku z celého týdne pak stojí sraz se Syki z Knižního Doupěte (křest Adaptace jsem bohužel prošvihla) v rámci projektu #KamNaDobrůtky. Kam jsme se vydaly a co si o tom myslíme se však můžete dozvědět z dalšího článku :-). Ale tak aspoň ochutnávka mé "francouzské snídaně": 



Doufám, že jste měli pěkný víkend a zažili jste něco nevšedního. O čem by pak ten život byl, kdyby bylo všechno při stejném :-). 

Escobar
Spolu se Syki jsme se rozhodli odstartovat projekt #KamNaDobrůtky , prostřednictvím kterého bychom rády poreferovaly o pražských kavárnách a podnicích, kam se vyplatí zajít (a taky abychom se najedly jinde než v tom jednom zapadlým bufetu, když už v tý Praze žijem, že jo). Nicméně vzhledem k tomu, že pendluju mezi Prahou a Brnem, ráda bych se podělila i o zajímavá místa v Brně :-)).


Prvním z nich je slavný Escobar, pojemnovaný po kolumbijském drogovém bossovi, který vydělal tolik, že byl zařazen na 7.místo nejbohatších lidí planety podle časopisu Forbes. Mezi lidmi byl velice populární a oblíbený (byl jakýmsi kolumbijským Robinem Hoodem), nicméně i jeho si spravedlnost našla. Tedy, spíš přivřela jedno oko, dovolila mu postavit si vlastní vězení, ve kterém bude, aby nebyl vydán do USA. Když se ai tehdy nepolepšil, začal americkými jednotkami Delta Force, Navy SEALs a kolumbijskými speciálními jednotkami hon na Escobara. Toho nakonec dopadli v 90.letech a zastřelili (nebo to udělal sám, kdo ví).

Nicméně zanechal obrovskou stopu v historii, je po něm dokonce natočen skvělý seriál Narcos, který momentálně vede v oblíbenosti seriálů. No a pak je tu ten malý, schovaný bar v Minské ulici v Brně :-).

Dostat se do něj bylo tedy něco, vzhledem k tomu, že je ulice od Tábora zastavěná a nic tam nejezdí. S kamarádem jsme to tedy vzali pěšky a zanedlouho jsme Escobar našli. Otevírací doba je každý den až od 17:00 a téměř vždy je plno, doporučuji tedy udělat rezervaci přes jejich systém. Prostory jsou opravdu krásné, je to jako kdyby člověk vstoupil do jiné doby, dřevěné stolky a židle, malby na stěnách a spousta druhů pití, úplná Havana :-)) (Ano, já vím, že to není v Kolumbii :-D )


Hned nás usadili a dostali jsme jídelní lístky. Na výběr bylo 3 klasické a 7 speciálních hamburgerů + jeden z týdenní nabídky. Sliny mi div nekapaly od pusy, když jsem četla názvy a ingredience. Nakonec jsem zvolila klasiku v podobě Jack Daniel’s burgeru, což je maso s chutí kouře, Jack Daniel’s bourbon BBQ omáčkou, anglickým cheddarem, nakládanou okurkou, slaninou a římským salátem a k pití dala na radu číšníka - mangovou domácí limonádu. Kamarád si pak dal Monty Jack, kde je maso smíchané s cheddarem a krom oblohy měl sýrovou omáčku ze švýcarského ementálu a anglického cheddaru.


Domácí limonáda chutnala naprosto vítečně a burgery, které nám donesli v rekordním čase, taktéž. Navíc obsluha byla velice příjemná a ochotná s námi prohodit pár slov ohledně jídelního lístku, prostoru i historie baru. Na servis, jídlo a pití jsem si rozhodně nemohla stěžovat a ráda si za to i připlatila. Což by ale možná mohla být velká nevýhoda. Jsem z Prahy, kde jsou ceny nastaveny trochu jinak než v Brně, a tak nechat 350 Kč i se spropitném v dobrém podniku není zas taková tragédie, zvlášť když je to čas od času. Nicméně pro studenty je to docela značná částka a na každodenní chození to taky vzhledem k ceně není (i když je to věčná škoda).

Escobar v Minské ulici nezklamal, skutečně je právem opěvován a neustále plně zarezervován, což je jistě zásluha jak kuchaře, tak i obsluhy. Za mě velké ANO a doufám, že se tam v brzké době zas objevím :-)).

PABLO ESCOBAR

Adresa: Minská 222/88 Žabovřesky 616 00 Brno
Webové stránky: http://pabloescobar.cz 
Otevírací doba: Po-So 17:00-02:00, Ne 17:00-00:00
Cena: cca 350 Kč/osobu
Prostory: ***** (5/5)
Obsluha: **** (4/5)
Jídlo & Pití: **** (4/5)
Poměr cena-servis+jídlo: **** (4/5)






Týden utekl jako voda, což znamená, že je čas na weekly stuff! Do oficiálního začátku školy mi zbývá už jen týden, i tak ale mám pocit, že pořád někde lítám a věčně něco ŽERU. Na začátku týdne jsem otevřela knihu Whole30, kterou jsem dostala od bratra. Je to opravdu zajímavé čtení, které mě nutí se zamyslet nad tím, co jím a nad svým životním stylem, který mám. Nebo spíš nemám. Lidé okolo mě jsou vegetariáni, dobytci a nebo těžce založeni na zdravé stravě. A já balancuji na pomezí těžkého foodpornu a totálně největšího odpadu, co člověk může sníst. A tak jsem si položila otázku: 

Vegetariánské burrito ve Forky's v Brně

Vydržela bych 30 dnů bez dortíčků, mlíčka, sýrů, smetany, pečiva a těstovin, abych překopala svůj život, nalezla vnitřní rovnováhu a byla produktivnější?

 Zatím se moje odpověď nachází ve stádiu "asi ano", nicméně doufám, že až dočtu knihu, bude to stoprocentní ano. Přeci jen je to všechno o tom se hecnout a mít železnou vůli. Diety typu "nebudu jíst, zhubnu" mě příliš neberou, nejsou zajímavé, zdravé a nemají pro mě žádnou přidanou hodnotu. Osobně jsem toho názoru, že je to všechno o stravě a pohybu, pokud má člověk dostatečně obojího, není důvod se stresovat. I proto jsem se rozhodla do svého rozvrhu vecpat více pohybu, abych neměla takové výčitky při jezení a abych byla v duševní rovnováze. Ta je podle mého názoru pro efektivní fungování nezbytná. Vypozorovala jsem na sobě, že když jsem pod tlakem, pracuji sice efektivněji, ale cenu za nejpříjemnějšího parťáka bych zrovna nedostala. Dostávám se do "depresí", hodně spím, jím špatné věci, cítím se unavená a moje efektivita prudce klesá k bodu mrazu.

Burger "Cibulák" v EscoBaru v Brně
 Na základě toho jsem se rozhodla, že je třeba zakročit a trochu zas překopat život, udělat si v něm pořádek, stanovit si priority a takový režim, který mě nepovede do záhuby. Začala jsem doma cvičit, jakmile přestane být taková zima, začínám běhat (abych toto předsevzetí umocnila, koupila jsem si nové boty na běhání - co je větší závazek než investované peníze? :-D ) a kromě tancování a příležitostném plavání přemýšlím o józe :-). Tak uvidíme, kolik z toho vyjde.

Tiramisu z DiCarla v Praze

Čokoládový fondán s kokosovou zmezlinou, kokosem a čokoládovou polevou




Už nějaký pátek mi v hlavě leží nový nápad na psaní článků. Jak jistě všichni víte, jsem vášnivý žrout jídla. Sním téměř všechno, miluji sladké dezerty, dobré zmrzliny a nejvíce asi pořádnou flákotu masa nebo pořádný burger. Ani tak ale nepohrdnu těstovinami či různými kuchyněmi. Ráda bych se naučila vařit i jiné věci, než ty "základní", a tak doufám, že tu i časem přibudou i mnou udělané dobroty :-).

Kdo mě navštěvuje na instagramu, ví, že jsem hrozný foodpornista a téměř všechno jídlo si dokumentuju :-D. Je to asi nějaká úchylka, která se objevila s pořízením chytrého telefonu. Ráda navštěvuji nová místa, ať už kavárny či restaurace, a tak mě napadlo, že bych se pokaždé mohla podělit o zajímavá místa, kam můžete zajít. Jelikož se ale pohybuji na trase Praha - Brno, tak se to bude zřejmě hodit jen těm, kteří se budou pohybovat na těchto místech. Už mám několik podniků vyhlídnutých, mým pravidelným parťákem při pochůzkách na jídlo bude Syki z Knižního doupěte, a tak se budete moci brzy těšit na články plné fotek jídel a pití :-)). Pokud víte o podniku, který by stál za to navštívit, určitě mě neváhejte kontaktovat!

- Sayury
"Ne ne, Popelko, ani šaty na to nemáš a tancovat taky neumíč. Tam by se ti leda vysmáli!"
Když se řekne Popelka, všichni si představíme krásnou, avšak od popela zašpiněnou dívku, která žije s macechou a nevlastními sestrami. Jednoho večera se dostane na královský bál, kde okouzlí prince, ztratí střevíček, a na konci se stane jeho nevěstou. To však není případ šestnáctileté Cinder, novodobé popelky žijící po 4.světové válce. Cinder je totiž kyborg, mechanička a prakticky otrok své macechy. Prakticky vzato je to Popelčina velice špatná alternativa příběhu o jejím životě. Tak špatná, že si ho ani ona sama nedokáže představit v těch nejdivočejších snech.

Cinder je šestnáctiletá dívka žijící v novém Pekingu, pracující jako mechanička. Bohužel je považována za vyvrhela společnosti a pro macechu je přítěží, navzdory tomu, že jako jediná pracuje a živí rodinu. Být kyborg ale má i své výhody - mozkové rozhraní poskytuje Cinder nevšední schopnost opravovat věci, díky čemuž se stane nejvyhlášenější mechaničkou ve městě. Právě tato pověst přivede k jejímu stánku prince Kaie, který potřebuje před výročním bálem opravit porouchaného androida, který má víc než jen citovou hodnotu. Všechny plány na opravy jdou stranou ve chvíli, kdy se jedna ze sester nakazí nemocí, která sužuje Zemi. Její matka však přičítá dceřinu nemoc Cinder a jako její zástupce ji prodá na výzkum. Tam se však Cinder dozví věci, které ji obrátí život naruby.

Když jsem před pár lety poprvé otevírala Cinder, moc jsem nevěděla, co od toho očekávat. Když jsem si přečetla první kapitolu, věděla jsem, že tenhle příběh bude grandiózní. A taky že ten večer nebudu spát. Cinder vskutku grandiózní byla. A ten večer jsem opravdu nespala.

Číst Cinder byla jedna velká jízda, při které jsem nedokázala zabrzdit. V jednu chvíli jsem se smála a ve druhé ani nedutala. Se Cinder na tržišti jsem sledovala osud jednoho zatoulaného nalezence a bylo mi z toho smutno. Během prvních kapitol se pro mě Cinder stala jednou z nejoblíbenějších hrdinek. Silná, nezávislá a statečná - taková je Cinder, i přes krutý život bez lásky a nároku na vlastní štěstí. To je něco, co opravdu obdivuji - silné lidi, kteří i přes nepřízeň osudu zvládnou každý den ráno vstát, usmát se a neztrácet víru.
Nejednou jsem se musela při re-readingu zastavit a zamyslet se. Ne nad složitostí příběhu, ale naopak nad tím, jak jednoduše se autorce podařilo evokovat ve čtenářích tolik pocitů v několika řádcích. Jestli jsem se s někým během příběhu ztotožnila, pak to byla Cinder.

Ačkoliv byl děj poměrně lehce předvídatelný, nenudila jsem se. Barvitý popis města, paláce, lidí a osud hlavní hrdinky mě natolik zabavil, že jsem ani neměla čas "remcat". Cinder tak ani podruhé nezklamala. Měsíční kroniky mají nepochybně velký potenciál, nedočkavě vyhlížím závěrečný díl tetralogie a jsem přesvědčená, že k téhle knize se budu vždycky velice ráda vracet.



Cinder - Marissa Meyerová 


Série: Měsíční kroniky #1
Počet stran: 400
Rok vydání: 2012
Překlad: Jana Zejmanová
Nakladatelství: EGMONT
Hodnocení: 4/5


Den se sešel se dnem a najednou je neděle a čas na rekapitulaci. Ráda bych řekla, že jsem přečetla alespoň dvě knihy a chystám se na knižní meme a kdo ví co, ale bohužel, nic z toho se nekoná. V Brně se konala spolková mezinárodní akce, takže jsem každý den trávila na workshopech a večery převážně s vínem v ruce. Konec ovšem byla Moravská banka vín, kde jsme měli degustaci. Ale dost o mých alko dnech. Nebo spíš dost o víně. Alespoň na nějaký čas. 

Včera večer bylo vyvrcholení celé týdenní akce. Na konci dne se konala závěrečná "coctail party" v restauraci Pavillon v Jezuitské ulici v Brně. Jídlo bylo naprosto skvělé, ale co následovalo pak, to přesáhlo veškerá má očekávání. Ve spodní části restaurace se nachází Bar Runway, ve kterém si budete připadat příjemněji jak doma na gauči. Vážně. Barmani byli velice milí, vzhledem k exkluzivitě místa jsem si nechávala na barmanech, aby mi podle chuti namíchali drinky, které se ani v lístku neobjevily. Nestačila jsem zírat, kouř, oheň a nejrůznější kreace mě nechaly na baru sedět s pusou otevřenou dokořán. Kdo mě sleduje na instagramu, určitě už viděl video z tvorby jednoho z mnoha drinků, co jsem večer zkoušela :-)). 


Bar mě naprosto dostal a doufám, že jsem tam nebyla naposledy. 


Po dlouhém týdnu byl čas vzít nejpotřebnější a odjet za matičkou Prahou domů, oslavit Nový Lunární rok. Rodiče jsou tu v Čechách sice několik dekád, ale některé věci nejde ignorovat, a tím je i tato událost. Vánoce a Silvestr (ten "běžný") slaví hlavně kvůli nám dětem, sami ale přiznali, že to v nich neprobouzí takové emoce jako ten Lunární. Když jsem se ptala, čím to je, bylo mi řečeno, že hlavně dětstvím. Nový Lunární rok vždycky znamenal víru v lepší zítřky v době největší bídy a hladu, odpouštěly se dluhy, urovnávaly se spory, pracující rodina byla alespoň jeden den pohromadě a bylo i co jíst. Věci, které mnozí z nás v dnešní době považují za samozřejmost. Nedokážu si ani ve snu představit, jaké to muselo kdysi být, jsem každý den vděčná za to, že tu můžu žít, že se můžu vzdělávat, chodit do školy, bavit se, pracovat když chci, nepracovat když nechci, odletět do ciziny, číst si, mít volno. A to vše díky tvrdé práci rodičů. Už jsem skoro dospělá (tátova definice dospělosti zahrnuje samostatnost a finanční nezávislost, což ani  jednom případě úplně nesplňuji) a v tuto chvíli už není moc způsobů, jak rodičům udělat radost. Tak jsem alespoň vsadila na jistotu a přivezla domů sebe :-D Nový rok jsme tak strávili pohromadě u jednoho stolu, což je skutečnost, která se bohužel s postupujícím věkem bude dít míň a míň... 


Pokud jste tedy za ten měsíc a kus stihli porušit všechna předsevzetí, máte šanci si je znovu dát :-D. Krásný Nový Lunární rok! 




Den se sešel se dnem a najednou je tu konec týdne a začátek nového a s ním i týdenní weekly stuff. Tak nějak začínám zjišťovat, že mě to vážně baví psát, zvlášť, když je o čem. Hejt z minulého týdne pominul (ačkoliv problém je stále aktuální a zřejmě v téhle společnosti ještě nějakou dobu bude) a pondělí jsem začala dobrým jídlem a plesově. 

Bun bo nam bo
Čím dál víc se začínám utvrzovat ve skutečnosti, že není nic na světě, co by dobré jídlo nespravilo. Nevím, kolika z Vás se poštěstilo dát si poctivé vietnamské jídlo, ale pokud jste neměli, doporučuji rychle napravit! Poslední dva roky nastal doslova boom vietnamských restaurací v Praze, a tak si můžete lehkou pochoutku dát téměř na každém rohu. 


Před téměř dvěma měsíci jsem objednala šaty na kamarádův maturitní ples, který měl 14. ledna. Šaty dorazily minulý týden...Asi největší nevýhoda ebay-e, jeden nikdy neví, kdy ty věci dorazí. Většinou mi věci dorazí do dvou týdnů, tří, když je to hodně. A pak tyhle šaty no :-D. Každopádně se vyplatilo na ně počkat. :-)) 


Začala jsem číst Cinder. Respektive jsem si udělala re-reading. Podařilo se mi ji na internetu ulovit - zbrusu novou - za 100 Kč a nakonec mi to nedalo, musela jsem ji otevřít. Knihu už mám dočtenou, jsem z ní nadšená jako prvně. Proč sem dávám fotku však není jen kvůli knize, ale proto, že jsem se dočetla o rituálech, které mají různí lidé a rozhodla se je zkusit. Prvním z nich je ráno u snídaně 30 minut číst a nesahat na telefon, ani otevírat počítač. Neztratíte tak ze dne vůbec nic a zároveň budete vědět, že každé ráno máte těch 30 minut, během kterých je možné přečíst spoustu stran knihy :-)).


Po konci zkouškového jsem okamžitě nastoupila do pracovního procesu (proč jsem si u všech všudy sama navolila, že budu pracovat tolik dní v kuse?!) a znechucená z lidí jsem potřebovala svou frustraci vybít. Kde se vzal, tu se vzal dokonalý hrnek z e-shopu Knižní vesmír. S poštovným mě vyšel skoro na 300 Kč, ale když si vezmu, že takovýhle nikdy nikde neseženu, navíc má 500 ml (nebo to na stránkách alespoň tvrdí), takže se do něj i něco málo vejde a ještě k tomu podpořím holky z Knižního vesmíru...Nemohla jsem ho tam nechat (když nad tím tak přemýšlím, je to poslední dobou  zatraceně často používaná výmluva. Ach jo, Týno, přestaň nakupovat.).

Po tolika dnech, kdy se nic nedělo, ale musel přijít zlom. Něco mě přeci život musel naučit tento týden. Jinak jsem ho žila zbytečně, nebo ne?

Kdo mě zná, ví, že jsem tak trochu kvítko a svůj volný čas netrávím jen u knih. Po noční směně jsem se s kolegy / kamarády rozhodla jít posedět, popít, popít...Nejíst celý den. Povídat si celou noc v baru nad sklenicí drinku, KTERÝ V SOBĚ PŘECI NEMĚL SKORO NIC. Kdyby bylo léto, řekla bych, že jsem došla za svítání. Uprostřed zimy ale pojem "světlo" nabírá zajímavých rozměrů o velikosti asi 60 minut na den. Větší příděl si lidé České republiky nezaslouží. Abych se ale vrátila k tématu. Kamarádi, které mám na facebooku už má moudra četli, nicméně si myslím, že stojí za to se o ně podělit, třeba se vám budou jednou hodit. 

Neděle mě naučila tři věci:

  1. Když opilí blejete do nejbližší igelitové tašky, ujistěte se, že v ní nejsou díry. 
  2. Když to nezjistíte včas (!!), aspoň neblejte s děravou taškou v posteli (a buďte alespoň tak chytří a uhněte s ní na podlahu). 
  3. Když Vás nechutně bohatý obtloustlý pán v práci požádá o dvě brčka a odůvodní to tím, že "one is for Margarita, one is for cocaine", prostě to znamená, že jedno má na Margaritu a druhý na kokain. Smiřte se s tím :-D. Lepší už to v tomhle světě nebude.