Nebudu lhát, dost se v tom babrám. Dlouho mě štvalo, že nemám čas blogování a čtení knih tak, jako kdysi. A pak mi to došlo. Jako kdysi. Myslím, že kamenem úrazu bylo si myslet, že přesun na novou stránku mi zaručí nový start a tak nějak možnost vrátit se ke starým kolejím a dělat to, co mě vždycky bavilo - číst a psát. Akorát jsem si v tomhle myšlenkovém pochodě zapomněla uvědomit, že když jsem před 6 lety začínala psát blog o knihách, bylo to za naprosto jiných okolností:

  • okolnost č.1: Bylo mi patnáct. Byla jsem mladá a naspídovaná. 
  • okolnost č.2: Měla jsem spoustu volného času, který jsem trávila čtením knih a pobíháním za chlapcem, se kterým jsem samozřejmě měla plány do konce života. Děsně vážný vztah. A rodiče o tom nevěděli. Takže všechno na tajňačku.
  • okolnost č.3: Co si budem, můj příjem byl na nic. A knihy byly drahý. Dostat knihu a navíc o ní psát, to bylo super. 
  • okolnost č.4: Byla jsem na gymplu, kde mojí největší starostí bylo napsat ráno na koleni úkol do angličtiny. 
  • okolnost č.5: Měla jsem pár známých, hromadu knih a místo, kde jsem se mohla vypsat. A virtuální kamarády. Je super mít virtuální kámoše. Protože Vás znají jenom tak, jak se odprezentujete na svých stránkách. Tedy jako "v poho" lidi, jak jinak. 
No jo, ale už to není, co bývalo. S hrůzou si uvědomuju, že mi za měsíc bude jedenadvacet a jediné, co můj svět drží pohromadě, je povlečení s Darth Vaderem (já vím, soo nerdy) a skutečnost, že v neděli večer, když přijedu na byt, mi lednice zeje prázdnotou. Což je tak trochu na nic, ale řekla bych, že člověk musí být přípraven na všechny nástrahy světa. 

Co z toho ale plyne? Hlavně to, že je na čase přiznat si, že takhle to nepůjde, že jsem jiná, než jsem bývala před lety a že pokud chci psát, pak musí veškeré příspěvky začít psát mé dvacetileté já, nikoliv ta bláznivá puberťačka, kterou jsem bývala. A aby to bylo možné, je nutno začít s některými věcmi od znova. Kdo jsem tedy dnes? 



Studuji Právnickou fakultu v Brně na Masarykově univerzitě, dva roky zpátky jsem se přestěhovala do Brna a od té doby pendluju mezi Prahou a Brnem. A nemůžu si vybrat, kde to mám radši. Pojem "doma" nabral jiných rozměrů. Pojem šalina se zařadil do mého slovníku. Společenská sebevražda v Praze, nutnost v Brně. Miluju studium na právech. Někdy, když skončí všechna sranda a jde do tuhého, si říkám, že je to můj konec a že takovou hromadu...věcí se nikdy nenaučím, ale pak si vzpomenu, co všechno je v sázce a hecnu se.

Dva roky zpátky jsem se přidala do evropského spolku studentů práv ELSA a od té doby jsem ani jednou nezalitovala svého rozhodnutí. ELSA mi dala hromadu zkušeností, poznala jsem skvělé lidi, z nichž mnohé mohu nazvat přáteli, díky ELSA jsem získala pocit sounáležitosti, pocit, že někam opravdu patřím.

Co ale ta ELSA vlastně je? ELSA, nebo European Law Students' Association je evropská  asociace studentů práv, která vznikla před 35 lety a sdružuje 40 000 studentů práv z celé Evropy. Účelem je poskytnout příležitost pro mezinárodní projekty, zvýšení právního vzdělání a osobní rozvoj studentů práv. Dělí se do několika sekcí - Akademické Aktivity, Semináře & Konference a STEP, což je takový malý Erasmus, který má tu výhodu, že se na něj může vyjet v neomezeném počtu. Dále tu jsou Moot Courty, tj. simulované soudní spory světového rozměru či letní školy. To vše pořádají studenti práv. Každý den v roce, ve svém volném čase, bez jakéhokoliv platu.

A tak nějak jsem se stala členem téhle obrovské asociace, začala pořádat akce malého i velkého rozměru, dostala se do zahraničí na mezinárodní akci, kde se sešlo na 400 studentů práv z celé Evropy a rozhodla se po dvou letech působení kandidovat na Presidenta ELSA Brno. A tak nějak to vyšlo. Což je neuvěřitelné, skvělé, ale zároveň trochu děsivé, jelikož je to neplacená pozice, která požírá čas neuvěřitelným způsobem (asi jako práce na plný úvazek), což znamená ještě méně času na knihy, než tomu bylo doposud.

Ale tohle je teď můj život, má cesta, kterou jsem si zvolila a nemyslím si, že by to bylo špatné rozhodnutí. Je na čase se posunout zas o kousek dál, rozšířit si obzory, zkusit něco nového. Je tedy možné, že tu nebude každý týden recenze na knihu, ale pokud bude, určitě bude stát za to :-))). Ráda bych však psala o tom, co mě obklopuje teď - o mém životě, o koutech, do kterých se rozhodnu vydat, o projektech, které bych ráda začala. Upřímně doufám, že na mě nezanevřete a že se stále budete na stránky vracet, i když to tu nebude jen a čistě o knihách. :-)



Když v roce 1984 vznikl TED jako konference za účelem šíření zajímavých myšlenek, nikdo asi netušil, že za tři dekády ovlivní miliony lidí po celém světě. Konference TED se staly žádanou položkou, každý chtěl být u toho, když se předávaly "myšlenky hodné šíření". Když byly v červnu 2006  TED talks zpřístupněny online, nikdo netušil, že během dvou měsíců budou mít přes více než jeden milion shlédnutí. Do tří let měly videa na TEDu přes 100 milion shlédnutí a od té doby číslo stále roste. V čem tkví tajemství TEDu?

Gallo Carmine se rozhodl na tuto otázku odpovědět ve své knize Mluv jako TED, kde prozrazuje tajemství TED talks, proč jsou populární a proč i obyčejný smrtelník může dokázat úplně to samé.
Carmine knihu rozdělil do tří prvků, které jsou třeba, aby posluchače prezentace zaujala: emocionální, originální, nezapomenutelné. Na více než 250 stranách popisuje vlastní zkušenosti a mnoho příběhů za zákulisí nejznámějších TED řečníků. Zabývá se počátkem prezentace, jak v sobě probudit mistra, jak překonat strach z mluvení, jak udělat z nudné statistiky zábavnou přednášku, na kterou budou lidé vzpomínat léta. Protože takové jsou TED prezentace - nezapomenutelné.

Jak už jsem mnohokrát zmiňovala, jsem obrovským fanouškem TEDu. Poprvé jsem na něj narazila před lety a výstup Sira Kena Robinsona na téma vzdělávání jsem viděla od té doby tolikrát, že ji umím pomalu zpaměti. Sir Robinson začlenil do 18 minut humor, originalitu v podobě příběhů, statistiku a nakonec pointu, nad kterou by se měl každý rodič zamyslet.
Bylo tedy jen otázkou času, kdy se mi do ruky dostane kniha Mluv jako TED.

Mluv jako TED je skvělá příručka, kterou by si měl každý přečíst a to ze dvou hlavních důvodů:

1) kniha přinutí čtenáře zamyslet se nad strukturou prezentace
2) je v ní navíc tolik odkazů na nejznámější TED talks, který by měl každý povinně shlédnout.

Přednést pár slidů v PowerPointu je jedna věc, ale prezentovat dobře a zábavně, to je úplně něco jiného. Mluv jako TED nabízí právě "to něco jiného", díky čemu můžou prezentace každého z nás vypadat stejně dokonale, jako ty, které jsou přednášeny na světových konferencích. Za mě tedy určitě ano.


Velice děkuji nakladatelství BizBooks za poskytnutí recenzního výtisku!



Mluv jako TED - Gallo Carmine


Počet stran: 278
Rok vydání: 2016 (CZ)
Překlad: Viktor Dvořák
Nakladatelství: BizBooks (Albatros Media, a.s.)
Hodnocení: 4/5








Když se podívám na svůj blog, zjistím, že poslední weekly stuff byl v 8. týdnu. Nyní je týden patnáctý (!), což je vcelku k zamyšlení. Weekly stuff mi přišel jako skvělý nápad, jak se podělit o to, co se děje v životě, ale pak jsem zjistila, že jsou týdny, kdy nestihnu nic zajímavého a začínám jen dávat fotky, které nikomu nic neřeknou. A tak by to nemělo být. Je tak jednodušší povyprávět jednou za čas o tom, co dělám, než se nutit každou neděli k sepsání něčeho, co není ani naplňující, ani zajímavé. Minula jsem 7 týdnů a ani mi to nechybělo. To se asi někdy vážně stala chyba. Nezbývá mi tedy, než Weekly stuff uzavřít. Psát se bude až ve chvíli, kdy bude o čem. A tak. 

Březen byl ve znamení jednoho velkého chaosu a nestíhání, a tak se ke psaní článku v rámci projektu Kam Na Dobrůtky dostávám až teď. Po skvělé zkušenosti s Na Grilu, o kterém psala Syki, o dobré snídani v Marthy's Kitchen a obědě v Yam Yam jsme se rozhodly zkusit známou kavárnu Monolok, která je schovaná kousek od Náměstí Míru. Bohužel nás čekalo rozčarování a zklamání.


Hned po příchodu na nás slečna z obsluhy hodila mrzutý pohled. Rozhlédly jsme se kolem dokola a zjistily, že je všude buď obsazeno, nebo je tam rezervace. Zmateně jsme postávaly, zklamané z nedostatku místa, jelikož jsme se na návštěvu Monoloku moc těšily. Až po dlouhé chvilce ze servírky vypadlo "dole je taky místo", což jsme velice uvítaly, ač bylo zvláštní, že to neřekla hned na samém začátku, jako by čekala, že to vzdáme a odejdeme. Poté, co jsme se přesunuly dolů jsme v lístku prozkoumávaly, co dobrého nabízí.


Ceny v nápojovém lístku byly přijatelné, dezerty jsme však nikde neviděly. Zanedlouho přišla slečna a otráveně se nás zeptala "jestli už máme vybráno". Objednaly jsme kávu a limonádu, na otázku, jaké mají dezerty mi odsekla, ať si zajdu nahoru podívat se, že si to nepamatuje, když se to mění třikrát do dne. Mezitím přišly dvě ženy, které zřejmě přehlédly cedulku s nápisem rezervace a posadily se na zamluvené místo. Pán z obsluhy ihned přiklusal a rázně je informoval, že "ta cedule s nápisem rezervace tam asi není jen tak na ozdobu." Byla jsem naprosto šokovaná vystupováním obsluhy. Když už jsme se tam ale vydaly, chtěly jsme to aspoň otestovat, a tak jsem se mlčky vydala nahorů mrknout na ty zázraky.


Upřímně mi málem upadla brada, když jsem uviděla všeho všudy 5 dortů (které si slečna nedokázala zapamatovat) a u každého astronomickou částku. Nemyslím si, že mám problém s financemi, ale nevidím moc důvod, proč dávat za obyčejný dort s lesními plody 80 Kč. Povzdechla jsem si a nakonec jsme si se Syki objednaly dva dorty na zkoušku. Třeba budou dobré, pomyslely jsme si. Měly by být, za ty prachy. Nebyly.


Když to tedy shrnu, interiér byl moc pěkný, s nabídkou je to horší a obsluha z hodnocení vychází nejhůř. Byla jsem podrážděná jejich chováním, což se samozřejmě promítlo na placení. Jelikož vím, co to obnáší dělat servírku, očekávám stejný servis, který bych sama nabídla. Zároveň dávám navíc tolik, kolik bych dala sobě, a tak se málokdy stane, že bych si nechala zaplatit do koruny. Tady jsem ale neviděla jediný důvod, proč někomu, kdo mi zkazil zážitek a znepříjemnil hodinu v kavárně, měla cokoliv nechávat. Zaplatila jsem tedy do koruny, což slečnu z obsluhy podráždilo ještě víc a ani se neobtěžovala poděkovat a pozdravit, když jsme odcházely.


Café Monolok


Adresa: Moravská 1540/18 120 00 Praha, Vinohrady
Webová stránka: http://www.monolok.cz
Otevírací doba: Po-Pá 8-22, So-Ne 10-19
Cena: cca 150 Kč na osobu
Prostory: 3/5
Obsluha: 1/5
Jídlo & Pití: 3/5
Poměr cena-servis-jídlo: 2/5


Co na to Syki


Ačkoliv jsem se na kafíčko s dortíkem v téhle vystajlované kavárně těšila, odcházela jsem s trpkým pocitem a zklamáním nad obsluhou i samotnou nabídkou. Za mě tahle kavárna tedy rozhodně ne.