Po 11 hodinách cestování, kdy jsem si odpřísáhla, že takhle nesmyslně nepoletím, jsme přistáli v Lanzarote, kde nás vyzvedli a dopravili do Famary.

Fakt č.1: Ve Famaře chcípnul pes. Nebo minimálně dva. Žije tu asi tak tisíc lidí, kteří se nejspíš schovávají v norách, protože jsem za poslední tři dny viděla v ulicích asi tak dvacet.

Fakt č.2: Jsou tu dva obchůdky, ve kterých mají věci uschované ještě za druhé světové, maso se tu neprodává, zeleniny je tu poskrovnu a ovoce je staré.

Fakt č.3: Restaurace (je jich tu asi pět) zavírají v DEVĚT HODIN. Mluvíme o Španělsku, ne o severním pólu nebo tak. O zemi, kde se paří do osmi do rána, obědvá se ve tři odpoledne a večeří v deset večer nejdřív.

Vybrali jsme si Zoopark Famara jako naši domovskou školu, která nám poskytla ubytování v pěkném apartmánu a každý den lekce s instruktorem od 10 do 15, přičemž po třetí bylo možné ponechat si surf a neopren a pokračovat podle libosti. První den jsme se učili se zvedat s prkna. Přišlo mi, že se to podobá kladině, akorát je prkno třikrát širší, takže jsem byla na nohách do dvaceti minut. Pak už šlo jen o porovnání toho, kolikrát jsem si stoupla a kolikrát zahučela do vody.

Druhý den jsme měli jiného instruktora, pravděpodobně nejlepšího z těch všech, který nám předvedl techniku, každého otestoval, a pak ve vodě pozoroval a opravoval. Tehdy jsem pochopila, že jsem se zvedala blbě a mým cílem bylo se zvednout správně technicky, nikoliv stát.

V druhé polovině lekce se rozhodl jet s námi dál a pokusit se chytit větší vlny. Necítila jsem se na to, měla jsem hrůzu až do morku kostí, ale držela jsem se se skupinou a plavala dál. Chyba. Semlela mě velká vlna a já se dostala pod vodu. Než jsem se stihla vynořit, přišla další a další. Nic jsem nepoznávala, nedokázala jsem rozeznat, kde je nahoře a kde dole, na noze jsem měla připnutou pojistku k prknu, které sebou házelo a mě tahalo sebou doleva doprava. Dostala jsem panický záchvat. Když jsem se vynořila, neviděla jsem nikoho. Vyškrábala jsem se na prkno a pomocí vln se dostala ke břehu, kde jsem si sedla a rozbrečela se. Zachvátil mě takový strach, že jsem se nemohla pohnout, snažila se chytit dech a zastavit pláč. Ale vůbec to nešlo. Seděla jsem tam a vybrečela si veškerý šok z toho, co se právě stalo. Absolutně jsem se tomu nedokázala postavit s chladnou hlavou, viděla jsem se mrtvá, a to mě paralyzovalo.

Když jsem se konečně uklidnila, došla jsem za mávajícím instruktorem, kde jsem mu s hanbou a se slzami v očích řekla, co se stalo. Uklidnil mě a poslal zpátky do vody. Byla to ta nejlepší a pravděpodobně jediná věc, kterou mohl udělat. Kdybych dovolila, aby mě strach ten den porazil, pravděpodobně by to bylo další den desetkrát horší.

Ten den jsem získala respekt k vodě. Do té doby jsem to tak vůbec nevnímala, bylo mi to jedno, byla jsem lehkomyslná a to se mi vymstilo. Teď, pokaždé, když jdu do vody, se rozhlížím, dívám se na lidi okolo sebe, na vlny na moři a vstupuju do něho s respektem a s pokorou.









Pamatuju si sebe, o 2 roky mladší a tak deset kilo lehčí, když jsem v Portugalsku ze sebe udělala na den YES mana a na otázku, jestli si nechceme na dvě hodiny zkusit hodinu surfování za smluvenou cenu 10 EUR jsem kývnula bez rozmyslu. Voda studenější než srdce mýho bejvalýho, severní vítr vál jak o život a zrovna jsme dokončili 6 hodin na téma tax law. Nebo tak něco. No prostě ideálka.

Po dvou hodinách, kdy jsem si brouzdila břeh (téměř doslova břeh, jelikož začátečníci začínají tak někde v úrovni, kde je voda po pás), jsem zjistila, že surfování je vlastně docela fajn a že až se vrátím do Čech, tak bych se mohla prosadit o vytvoření exklávy někde u Portugalska a po nějaké nové řece tam dojet. A nebo si prostě vydělat za rok dost na to, abych se mohla zabalit (a jak já říkám: "jít do p*dele") a zažít něco nového. To se psal rok 2015.

Porto, léto 2015

Dva roky uběhly a jak jsem zmiňovala v předchozích článcích, trochu jsem se zapomněla. Semlelo mě dění světa a zapomněla jsem na to, že vlastně nechci po večerech jíst kebab a namísto oběda si dávat smažáky, protože jsem byla kůže líná a neuvařila si a menzovní jídlo nenabízelo zrovna žádné gastro zážitky hodné Michellinské hvězdy. Ale to zas odbíhám.

Najednou jsem v květnu stála před rozhodnutím, jestli začít pracovat, nebo se vzdělávat a jet na letní školu, poznat lidi, které v životě nejspíš pak už neuvidím a utratit za to balík. Rok byl divoký a to poslední, co jsem vyhledávala, byl kontakt s 50 novými lidmi. Tehdy jsem si zázračně vzpomněla, že jsem chtěla na surf kemp, ideálně někam na Bali, co si budem, ale Evropa nakonec byla taky dobrá volba v poměru cena-výkon. Kamarádku jsem neviděla rok od doby, co si zabalila svých pět švestek a odjela na Lanzarote, a tak místo bylo jasné. Strejda Google doporučil hned několik škol, a tak chyběly jen prostředky a kamarád do deště.


Nakonec vyhrála škola s nejhezčíma webovkama, protože ceny byly stejné a obě měly vysoké hodnocení. S bráchou jsme zaplatili 30% zálohu, koupili letenky a balili příruční zavazadlo.

Den první:  Ryan Air (však oni ještě dostanou nadáno oficiální cestou) začal prodávat navazující lety, u kterých ale není možné je stihnout, pokud všechno jede včas. Letěli jsme nesmyslnou trasu Praha-Londýn (Standstad) - Glasgow - Lanzarote, kdy v Londýně jsme přistáli v 7:40, přičemž brána do Glasgow se nám zavírala v 8:10, ale v letadle nás ujistili, že je na letišti transfer, tudíž nebudeme muset vycházet ven z letiště a znovu procházet kontrolami. Jistěže jsme museli. Což jsme zjistili v 7:50, na druhém největším londýnském letišti, kde byla stovka lidí na pasové kontrole a další u kontroly zavazadel. Přeběhli jsme s kufrem a batožinou na zádech celé letiště, předběhli 150 lidí s rychlým vysvětlením, běželi znovu přes celou halu k odletové bráně, abychom zjistili, že letadlo má zpoždění. Odlétali jsme v 9:10 a dostali se dovnitř v rekorním čase 20 minut. Fat camp mohl začít.






Prezidenti lokálních a národních skupin 
Spolek: zní to blbě a člověk si pod tím představí něco mezi skupinou obrýlených nerdů bez kamarádů a sociálního kvocientu a alfa-beta-gama-delta sesterstvo (bratrstvo) putovních kalhot z amerických filmů. Je pak fakt divný někomu říkat, že jsem ve spolku. Výraz ve tváři druhých mě občas přinutí se zamyslet, jestli jsem náhodou spíš neřekla, že jsem Jehovistka.

Když jsem před 3 lety poprvé nastoupila na práva, nevěděla jsem nic. Neznala jsem Brno, neměla žádné známosti v těhle končinách a i když jsem chtěla začít nanovo, rozhodně jsem si to nepředstavovala jako bydlení se 7 cizími lidmi, v místě, které neznám a kdyby mě někdo zapíchnul, nejspíš by ta informace dorazila domů až když by se tu dokončila elektrifikace.
Celá tahle hrůza byla zahnaná prváckým seznamovákem, kde jsem zjistila možnosti realizace během studia. Konec konců, pět let je dlouhá doba a nemůžu se tu jen vrtat v nose a šťourat v uchu.
Do spolku jsem vstoupila hned začátkem svého studia s jistým nadšením, že budu součástí něčeho většího, najdu si kamarády a něčemu se i přiučím.
Za dva roky tomu okolnosti daly tak, že jsem byla zvolena Prezidentem a celý následující rok měl spočinout na bedrech mých a dalších šesti lidí.


Valná hromada 04/2016

Svůj budoucí tým jsem sotva znala, patřila jsem věkově mezi mladší a spousta lidí si pokládala otázku, co tam vlastně sakra dělám. Někteří mi dokonce dali osobně najevo, že tam nepatřím. Sama jsem nevěděla, jestli zvládnu rok vést tým lidí a dostát všech svých slov, slibů a povinností. Jediné, co mě hnalo vpřed byla hrdost a odpovědnost věci dotáhnout do konce. Teď jsem byla ve vedení já a nevěděla jsem ani hovno o tom, co si s tím počít. Ale jak se říká: Fake it, until you make it. A aby toho nebylo málo, rozhodla jsem se koordinovat právní výzkum na mezinárodní úrovni, kdy členské země prováděly výzkum/rešerši na dané téma, zpracovaly ho, poslaly výš a následně se celá práce zkompletovala a vydala ve sborníku, který obsahoval právní úpravu daného tématu ve všech zúčastněných členských státech spolku.

Hned na samém začátku jsem plná motivace nastoupila do funkce. Během prázdnin jsem se přeřadila na plný úvazek, od rána do večera se věnovala neziskovce a analyzovala veškerou strukturu, smlouvy a možnosti, jak se za rok posunout zas o kus dál. Na konci srpna jsem měla do Estonska jet na Presidents' Meeting, mezinárodní setkání prezidentů lokálních a národních skupin z celé Evropy, v říjnu bylo plánované setkání všech aktivních členů v Portugalsku, v únoru setkání prezidentů v Polsku a v dubnu opět setkání všech aktivních členů v Praze. 

Mezinárodní Sněm v Portu 10/2016
Kdo mohl čekat, že se věci začnou kazit už na podzim. Charakterové vlastnosti každého z nás se brzo projevily a ne každý zvládnul tolerovat toho druhého, ocitla jsem se tak uprostřed hádek, které jsem měla řešit, ačkoliv jsem je nezpůsobila. Chyby druhých byly najednou mými chybami, jelikož prezident vystupuje navenek a jedná za spolek, mé vlastní chyby byly najednou větší a horší, mé úspěchy naopak nebyly téměř nikdy vidět a jako lídr jsem měla být ostatním podporou, za dobré věci chválit, špatné vyřešit. Tehdy jsem pochopila, že leadershipu se člověk nenaučí tím, že je na střední často kapitánem při vybíjené, tak jako se nenaučí zvládat krizi nebo svůj čas ze dne na den. 

Práce pro spolek mě vyčerpala už v listopadu. Snažila jsem se být co největší podporou pro své lidi, ale hádky mezi nimi a problémy, které jsem musela žehlit mi braly energii. Do školy jsem moc nechodila, a když už jsem na tom semináři seděla, většinou jsem ani nevěděla, o čem je řeč. V prosinci přišla další rána - kamarád a zároveň člen Výboru měl vážné zdravotní a psychické problémy, své agendy tak zanechal a ta se přesunula na mě. Věci se zdály být neúnosné, byla mi vyčtena nečinnost, nacházela jsem se na pokraji vyhoření a krok od toho to vzdát, všeho nechat a mít svůj klid. Ale na konci dne jsem věděla, že raději umřu, než abych se vzdala. Po úspěšném a nekonečném zkouškovém jsem odjela do hor a následně na prezidentský meeting do Polska, kde jsem načerpala novou motivaci, nápady a energii. 

Presidents' Meeting Polsko
Úkolem prezidenta je jednání navenek s veškerými subjekty, board management (vedení Výboru a schůzí) a hledání způsobů financování studentských aktivit. Vzhledem k tomu, že je nás dohromady jen v Brně přes 200 (aktivních cca polovina, v Evropě dohromady přes 42 000), je třeba se postarat o to, aby vše fungovalo, vzdělávací akce měly záštitu, místo, program a samozřejmě peníze, kterými se celá zábava pokryje. Po návratu jsem měla jasnou představu o tom, co chci: najít si nástupce a dotáhnout svojí práci do konce tak, abych to mohla 1. srpna předat nástupci a být se svou prací spokojená. Následoval tak měsíc plný zařizování, obvolávání, vypisování e-mailů, hledání vhodných firem, které by nás podpořily.

Summer Law School on Bussiness Law, Vienna. 

Asi jsem si nikdy nepředstavovala, že to bude tak složité. V dubnu nás čekala velká národní konference, která nutně potřebovala finanční injekci, abychom zvládnuli pokrýt náklady. Za pár týdnů se mi ozvalo několik subjektů a já došla na schůzku, celá rozklepaná, co bude - jestli to nebude ostuda a nakonec neskončím na nějakém tajném black listu neschopných lidí, co se neumí druhým ani pořádně představit, natož z nich vymlátit peníze. Pamatuju si, když jsem poprvé předstoupila před 200 lidí na přednášce, abych jim spolek představila. Srdce jsem měla až v žaludku, dlaně zpocené a hlas rozklepaný jak zamilovaná dvanáctka co poprvé promluví na svého idola. O šest měsíců později jsem stála v advokátní kanceláři před jedním člověkem, měla dělat to samé (akorát na tom závisely peníze) a necítila se o moc lépe. Ale jak jsem již zmínila na začátku: fake it until you make it. Nahodila jsem výraz it's-not-about-your-money a na konci mi byla odměnou nabídka na spolupráci a podporu ve formě dostatečného počtu cifer, aby mi vykouzlil úsměv na tváři. Nebudu tvrdit, že mi jeden tenhle zázrak pomohl zbavit se nervozity, že mé prezentační schopnosti vyletěly do vesmíru a ze mě se stal kandidát na dalšího řečníka na TEDu, to by byl největší kec, ale naučilo mě to nebát se, protože kdo se bojí, nesmí do lesa. Nebo do advokátky. Nebo shánět peníze. Nebo cokoliv, já nevim.

Odlet do Estonska na presidents' meeting

Jakmile byly finance vyřešené a ostatní věci se zdály být v pořádku, potkala nás další tragédie, po které jsem byla nucena převzít část agendy dalšího člena Výboru - tentokrát organizaci mezinárodní letní školy. Jestli jsem si někdy něco myslela o osudu a o prdeli, tak to bylo nejspíš tehdy. Zápočty a zkouškové klepaly na dveře a já se chtě nechtě musela ujmout dalšího projektu, který se uskuteční v srpnu tohoto roku. 

Když se dívám na věci zpětně, vidím spoustu plusů a hodně mínusů, spoustu skvělých zážitků, které mě dostaly do různých koutů Evropy a ke spoustě zajímavých lidí. Jsem cyničtější, sarkastičtější, ale zkušenější. Přišla jsem o spoustu kamarádů, na které jsem neměla čas, protože jsem v jednom kole lítala jak splašená, zanevřela jsem i na rodinu, kterou jsem vídala sotva jednou do měsíce, přibrala jsem, přestala jsem číst, sportovat a stíhat cokoliv jiného. Co mi ale tenhle rok dal a nikdy nevezme, jsou zkušenosti s organizací akcí s velkým rozpočtem, umění zvládat stres, svůj čas, vést lidi a řešit s nimi v klidu problémy, ale hlavně mi tenhle rok do života přinesl lidi, které můžu nazývat přáteli na celý život. Lidi, na které bych za jiných okolností nejspíš nenarazila, nepoznala bych, kolik toho máme společného a ještě víc rozdílného a nebyli by mi oporou v dobrých i zlých časech. Je ironické, jak náhoda (osud?) dokáže lidi svést na stejnou cestu a i když zpočátku nemají vůči sobě žádné sympatie, najdou nakonec k sobě cestu a už nechtějí kráčet dál sami. Našla jsem přátele v těch nejmíň očekávaných situacích a v lidech, od kterých bych to nejméně čekala. A přesto se dějí malé zázraky.  Stálo to tak za to? Rozhodně ano. 

Týmové příšerné zlaté kolotočářské hodinky.


- S.




Je tomu už rok, co jsem nadobro opustila "blogosféru" a zařadila se do chaosu běžných dnů. A abych byla upřímná, nechybělo mi to. Posledních 11 let bylo psaní blogu součást mého života, ať už jde o Harryho Pottera, recenzování knih, nebo psaní krátkých příběhů. Milovala jsem to. V tu dobu jsem ani neměla vlastní počítač, všechny své dojmy a informace jsem datlovala na sdíleném domácím přístroji a byla ráda, že mám chvilku času něco napsat, než se bude počítače dožadovat někdo jiný. Ale zpátky k tématu.

Za ten rok se toho změnilo tolik, že ani nevím, kde začít. Počet přečtených knih za rok se horko těžko dostal na dvouciferné číslo, přátel ubylo minimálně o polovinu, volný čas se smrsknul do vellikosti špendlíkové hlavičky a má naivita a neutuchající nadšení klesly někam pod bod mrazu. Asi se ze mě stal "dospělák". Byla to past, o které mi nikdo neřekl.

Před rokem jsem se rozhodla "trochu svůj život nakopnout", měla jsem pocit, že jsem se zasekla a neposouvala se dál - dva roky na právech a já neměla práci, zkušenosti a nic, co by mě oddělovalo od ostatních. Volné dny jsem trávila nejspíš nějakým naprosto zavržení hodným způsobem, a tak slovo "změna" znělo jako vysvobození. Teď když se na celý ten rok dívám zpětně, jen vrtím hlavou. Bylo to doslova z extrému do extrému.

V dubnu minulého roku jsem se dostala do čela evropské asociace studentů práv ELSA Brno, čekaly mě velké věci, spoustu cestování a poznávání nových lidí. Ale v mých očích to nebylo dost. Na konci srpna jsem se stala pomocnou vědeckou silou a ambassadorem v konzultantské společnosti. Než začalo září, měla jsem perfektní představu o tom, jak bude rok vypadat: budu chodit do školy, dělat si úkoly, vést spolek, spolupracovat s vyučujícím ze školy na projektu a sem tam odskočit na networking event. A ve volném čase (nevím, proč jsem si proboha myslela, že nějaký čas ještě vůbec budu mít) bych si četla a trávila čas s nejbližšími.

Realita: Práce v ELSA mě stála cca 35 hodin týdně, během prvních dvou měsíců školy jsem podstoupila 6 dvoudenních seznamováků jako lektor, stěhovala se do nového bytu, začala chodit do školy a po celém maratonu odletěla do Portugalska na mezinárodní zasedání sněmu ELSA, kde jsem vyhořela. Celý týden jsem prospala na hotelu, žádné zábavy se nezúčastnila, s nikým nemluvila a hlavně spala, když to bylo možné. V tomhle duchu se všechno neslo do zkoušek, kdy jsem zjistila, že mám 7 zkoušek, 3 zápočty, které budu muset zopakovat a pocit, že tohle proboha nemůžu zvládnout dalšího půl roku. Mé priority byly nastaveny úplně špatně, byla jsem schopná se pro práci (neziskovou, mimochodem) rozkrájet, udělat první poslední a ostatní věci odsouvat až na poslední příčky mého žebříčku. Rodinu jsem skoro přestala vídat, kamarády jsem taktéž neviděla, knihu jsem chytla do ruky výjimečně, přestala jsem cvičit, jíst zdravě a starat se o sebe. Než začal druhý semestr, byla jsem docela solidní troska.

Tehdy jsem si začala uvědomovat, že některé věci prostě nejdou, že pokud chci tenhle rok doklepat ve zdraví, musím doopravdy chtít. Ztratila jsem lidi kolem sebe, přibrala jsem, uzavřela se do sebe a tak nějak ztratila sebe.
Ubrala jsem plyn, začala dělat méně a našla si dvě nové práce jako kompenzaci (já vím, zavání to workoholismem) k nově nabytému času. Nebudu Vám říkat, jak přítel "jásal", když jsem mu oznámila, že budu mít dvě práce. Jeho snaha držet mě na uzdě, nutit mě relaxovat a dělat něco pro sebe byla ta tam. Další měsíce uběhly ve stresu a shonu a najednou jsem znovu ležela v posteli, naprosto v hajzlu. Všechno se mi hroutilo před očima - vztah, škola a dokonce i já. Pamatuju si přesně, kdy jsem se rozhodla říct DOST.

Před třemi týdny jsem pro sebe natočila video, ve kterém jsem přiznala, jak moc jsem věci podělala. Chtěla jsem toho stihnout tolik a to mě začalo stahovat ke dnu. Zavázala jsem se napravit je, začít znovu, lépe, chytře. Ten rok, který utekl, byl neuvěřitelný. Podívala jsem se do Estonska, Portugalska, Polska, Chorvatska, Rakouska, Slovenska, poznala stovky studentů práv z celé Evropy, vedla jsem rok šest lidí ve Výboru, kteří vedli další stovky pod sebou, byla součástí velkých akcí, naučila se krizovému managementu, řešení problémů, prezentačním dovednostem a spoustě spoustě dalších věcí. Chtěla jsem udělat krok vpřed a namísto toho skočila daleko dopředu. A bylo to super. Ale síly, které mě to stálo...

To video se stalo připomínkou, varováním a motivací zároveň. Své tempo jsem snížila na co nejnižší možnou míru, dala stranou obě práce a začala se věnovat především škole a sobě. Konečně jsem začala dělat jógu (ale o tom jindy), překonala strach a zkusila se vrátit ke gymnastice (o tom taky možná jindy), otevřela nakoupené knihy a začala jezdit domů častěji. Stále mám před sebou dlouhou cestu k dosažení spokojenosti a klidu, ale myslím, že tohle je minimálně slibný začátek :-).